Clayův most: Po Zlodějce knih další dojemný škvár od protinožců
Román Clayův most od australského spisovatele Markuse Zusaka (přeložila jej Dominika Křesťanová, vydalo Argo) vyvolává u mnohých čtenářů nadšení. Naoko rafinovaně vystavěný, v několika časových rovinách přeskakující příběh pětice bratrů Dunbarových, jejichž vzájemné vztahy a odtržení od rodičů kniha zkoumá, z pera autora, jejž před patnácti lety celosvětově proslavil válečný bestseller Zlodějka knih a jeho filmová adaptace, ve mně však vzbudil spíše rozpaky.
Pomalý tok vyprávění na celých 565 stranách Clayova mostu přerušují krátké věty, které působí jako točna při změně vypravěčovy perspektivy. Mísení spisovného a hovorového stylu vytváří dojem barbarizace „vysokého románového umění“. Markus Zusak užívá jazyk známý spíše z povídek jak od Charlese Bukowského nebo z děl evropských expresionistů v 30. letech minulého století – cizeloval tu knihu údajně dvacet let, ale nevím, zda je to znát…
Vrazi nekouří!
Autorská řeč je notně stylizovaná. Neváhal bych ji nazvat machistickou, s expresionismy a vulgarismy, které jsou nosiči „humoru pro zasvěcené“, ovšem na hranici čitelnosti. Příběh má nejasné obrysy, jako by jazyk na sebe strhával pozornost. Pohybují se tam nějací bratři hledající k sobě cestu a nějaký Vrah, ale ten vrah na mě působil značně nevěrohodně. Na straně 47 si totiž zapálí cigaretu! Jenomže vrazi nekouří, cha cha!, protože dýmem by se prozradili, a Zusakův románový vrah Vrah nemůže být výjimkou! Je to čirá romanopiscova spekulace, vycházející z lidové zdravovědy ovlivněné protitabákovou lobby. Mezi námi, kdyby nebylo tabáku, lidé by se už dávno sežrali navzájem, což američtí Indiáni vědí dobře, a tradují proto prastarou tabákovou kulturu s bezpočtem svých sympatizantů a spřízněných kmenů planety Země.
Svět fantastů
Takový dojemný brak pro přerostlé kluky, co doma posilují s činkami, kočkují se a okukují děvčata, nikdy se nedostanou do průseru, o drogách nemají ani páru a varování na krabce od cigár berou děsně vážně, kořalky si cucnou jednou za pět let, a to ještě omylem, protože je v lahvi od mlíka, kam si ji přelil někdo na užívání… No jděte mi, to je svět fantastů, co jsou cítit papírem na sto honů, a i ten otrlý Vrah by z nich natotata chcípnul, kdyby existoval.
Mužské postavy si říkají „kluci“, což u proplešlých devadesátníků vždy dojme – většinou se v mužném světě tohle oslovení drží tam, kde se dospělost moc nenosí, anebo je spojována s čímsi neodvratitelným. Kdyby si alespoň říkali „hoši“, což zvučí gayovskou mužností, anebo „jinoši“, což je však zřejmě příliš krásné pro současnou literaturu…
Nebo je v tom nesnáz překladu? Kdyby překladatelce Clayova mostu Dominice Křesťanové někdo řekl „holka“, nejspíš by se dost ošila.
Ambiciózních pět a půl sta stran ohlížení do pohnuté minulosti i „veselých příhod z natáčení“ nezachrání ani citace z Iliady a Odyssey. Jako by se romanopisec toužil do historie literatury probojovat už zaživa – ale cesta to myslím bude trnitá!
