Zvuky probouzení: Děti úplňku se připomínají v knize napsané rodiči autistické Dorotky
Manželé Petr a Petra Třešňákovi, kteří stáli už u zrodu iniciativy Děti úplňku (a stejnojmenného dokumentárního filmu), popisují život s dcerkou Dorotkou, jež trpí těžkou poruchou autistického spektra. Silný příběh knihy Zvuky probouzení skýtá naději, terapii i cenný vhled do státem trestuhodně opomíjené problematiky.
Příběh dlouholetého redaktora týdeníku RespektPetra Třešňáka a psychoterapeutky a lektorky krizové intervence Petry Třešňákové známe z jednoho z nejsledovanějších a nejpřínosnějších porevolučních dokumentů, z Dětí úplňku. A pokud ne, ve zkratce jej lze číst nejen v periodicích zaměřených na psychologii a autismus, případně vidět v online představení jejich nové knihy s názvem Zvuky probouzení, již nakladatel (Druhé město) marketingově podpořil vydáním na „Velký knižní čtvrtek“ 19. března. Vzhledem ke koronavirové situaci propagační úsilí nedopadlo podle plánu, ale ani následné zavření kamenných knihkupectví knize Zvuky probuzení neublíží. Čtenáři, jimž je určena především, totiž rodiče a blízcí dětí stižených poruchou autistického spektra či psychiatrickými diagnózami s podobnými projevy, si ji totiž pořídí tak jako tak, protože nápomocnější zdroj informací, zkušeností i povzbuzení v tuzemském prostředí nejspíš neexistuje.
Zničení rodiče bez pomoci
V titulu zmíněné zvuky probouzení, o nichž se v publikaci mnohokrát píše, jsou údery do hlavy, jimiž se dnes třináctiletá Dorotka odmala poškozuje. Dívčini rodiče se na téměř třech stech stran ptají a vysvětlují, proč se to děje, snaží se vylíčit Dorotčin vývoj z „krásného, zdravého a silného dítěte“ přes fázi „vzpurného batolete“ k hyperaktivní a nespavé nízkofunkční autistce neschopné dodržovat byť základní hygienické návyky, a popisují snahy o zlepšení jejího stavu, slepé uličky i to, co do jisté míry fungovalo.
Ve svém vyprávění se střídají. Novinář Petr Třešňák je dle očekávání analytický, ale neváhá se svěřovat se svými sny, se zkoušením obskurních medikamentů a nepravděpodobných léčebných metod ne příliš vzdálených praktikám AKTIPu, ani se zkušenostmi více či méně ezoterickými (pragmatici možná při líčení zážitků z indiánského týpí pozvednou obočí). Dorotčina maminka Petra Třešňáková pak na modře podbarvených stránkách do proudu vyprávění třikrát vstoupí s popisem mateřské zkušenosti, s nastíněním, jak situaci vnímají dvě Dorotčiny starší sestry, a třeba také se vzpomínkou na svou očistnou cestu do Brazílie, na desetidenní rituál prožitý ve spirituální komunitě.
Ten podstupovala na pokraji sil. Česká republika totiž nemá sociální systém uzpůsobený autistickým klientům vyžadujícím extrémně náročnou péči; chybějí proškolení asistenti a finanční prostředky na jejich angažování, chybějí odlehčovací a pobytové služby. Důsledkem jsou rodiče zničení často beznadějnou, nikdy nekončící péčí o dospělého člověka na mentální úrovni třeba jen několikaměsíčního dítěte; nemají šanci si odpočinout ani vybudovat pro své dítě (a jeho případné sourozence) bezpečný a příjemný domov.
Nerozbrečet se nad sebou
Autoři Zvuků probouzení dokázali jednu zásadní věc: nerozbrečet se nad sebou, nelíčit se jako mesiáše a, jak se říká, nerozmazávat to. Ano, je to smutný příběh, ale lze v něm najít drobné krásné věci, okamžiky štěstí a radosti nad Dorotčiným pokrokem nebo zlepšením jejího stavu, nad pomocí nabídnutou naprosto vyčerpaným rodičům přáteli. Jak se kniha blíží ke konci, Dorotčin stav se zlepšuje. Čtenář se dočká i jistého „náhradního“ happy endu v naděje plném epizodním příběhu Ivana, druhdy velmi obávaného těžce mentálně retardovaného pacienta „oddělení chronického neklidu“ bohnického pavilonu 14, jejž přivedla ke štěstí skvělá péče jeho terapeuta Jana Uhlíře.
Na své knize manželé Třešňákovi pracovali pět let a je obdivuhodné, že ji – přes dennodenní vyčerpávající péči o dceru a náročné zaměstnání jednoho z páru (Petr Třešňák byl v Respektu donedávna zástupcem šéfredaktora a jeho obsáhlé analytické články, popularizující zejména psychologii a psychiatrii, získávají tuzemská i zahraniční ocenění) dokončili a že je tak přínosná. Ano, místy je repetitivní a někde jsou odstavce o spirituálním rozměru života či o přínosnosti autisty v rodině prostě k neučtení pro někoho, kdo děti nemá, nebo je má díkybohu zcela zdravé. Ale silná místa (mezi něž patří třeba líčení nervového zakolísání a následného fyzického napadení dítěte) převažují. Pokud stát rodičům autistů, sdruženým ve spolku Děti úplňku (aktuálně v počtu přes sedmdesát rodin), nepomůže díky příběhu popsanému v téhle knize, tak...
