Zavražděná, popravená, v komiksu oživená Milada Horáková
Komiks Zdeňka Ležáka a Štěpánky Jislové Milada Horáková (vydalo Argo) vznikl ke smutnému výročí popravy statečné političky, která se nebála stát zpříma ani při politickém procesu, který končil rozsudkem smrti. Moment – popravy? První věta a hned slovo do pranice. Nyní je v oblibě říkat, že Milada Horáková nebyla popravena, popravují se přece zločinci. Podle nového slovníku byla zavražděna.
Válka o slova
Namísto důstojné pietní vzpomínky se česká společnost i v tomto případě ocitla pod náporem kulturní války, války slov, významů a ideologií. Cílem autora, zkušeného scenáristy komiksů zejména s historickou látkou, bylo rozšířit povědomí o Horákové i mimo obludný akt její popravy v monstrprocesu. Díky tomu si totiž celé generace spojují tuto novodobou mučednici s negativními pocity. Není to škoda? Vždyť Milada Horáková má za sebou úctyhodný život i dílo. To by mělo být připomínáno, ne skutečnost její smrti.
Jenže doba si žádá své. Na fasádách domů visí plakáty s nápisem ZAVRAŽDĚNA KOMUNISTY, což někteří odsuzují s tím, že tím komunistům aktivisté přidávají na významu. Na druhé straně tu máme takové odporné existence, jako je komunistka Marta Semelová, která před pár lety prohlásila, že se přece Horáková přiznala, tak jaképak copak.
Ne, Milada Horáková si klidnou vzpomínku na celý svůj život ještě nějaký čas nedopřeje. Lidem, kteří historii neznají, může proto přijít vhod tento komiks. Je totiž téměř učebnicově pojatý. Autoři stanuli před obtížným tématem zahaleným do piety. Ustoupili proto od komiksových výdobytků poslední doby a vytvořili velice klasické dílo. Naučné, poučné a přiznejme si, trochu statické a formálně konzervativní.
Milada jak z čítanky
Promluv v bublinách je tu pomálu, spíše čteme tak jako za starých časů, když byl komiks u nás pokládán za podezřelý import, hodně textu v legendách, popiskách. Výklad je věcný, celkem stručný, občas přechází do faktografických vsuvek. Je to takové dílo ve stylu „život a doba Milady Horákové v obrazech“.
Věřím, že většina čtenářů se tato fakta dočte vůbec poprvé. Konečně se dozvědí, do jaké politické strany Horáková patřila a co vlastně v politice a státní správě vykonávala. Bylo toho hodně a bylo to obdivuhodné. Procesu samotnému je věnováno jen několik stran. Věcnost komentářových textů čím dál víc získává mrazivý tón. Na konci se již scenárista neudrží a dostaví se patos.
Archivní, a přitom aktuální
Knihu uzavírá slovníček postav, které nějak do života političky zasáhly. Kresba Štěpánky Jislové pak je jistá, střídmá, k tématu se dobře hodí. Je prostá jakýchkoliv manýrů a obličeje jsou zachyceny věrně. Kolorování tíhne k sépiovým barvám, jako by již paleta naznačovala, že se díváme na něco archivního. Jenže sedmdesát let není zase tolik. Je to vlastně nepříjemně nedávno, kdy se podobné hrůzy odehrávaly.
Důležité je připomínat je, ideálně bez toho, aby byly tyto připomínky zapojeny do aktuálního politického zápasu. V boji vám totiž všechno bude připadat jako zbraň.
