Jedno obyčejný léto dvou prepubescentek: Jak přežít prázdniny s rodiči
Nakladatelství Paseka sáhlo po cenami ověnčeném komiksu Jedno obyčejný léto, skvěle napsaném a ještě lépe nakresleném čtení právě do těchto dní. Připomíná Hříšný tanec pro 21. století, jen Bejby, v našem případě malá Rose, je tu teprve na prahu puberty a řeší, jaké to bude, až – a jestli – jí vyrostou prsa. A místo latinských rytmů komiksovými stránkami duní hip-hop.
Paralel k Hříšnému tanci je v komiksu Jedno obyčejný léto víc. V úvodní scéně holky přijíždějí do prázdninové destinace, jen nejde o žádný resort pro bohaté, ale o normální domek kousek od pláže v zapadákově, kde mají jen mizernou pizzerii otevřenou dva dny v týdnu a večerku, v níž pracují dva místní náctiletí kluci.
Nejíst maso a nehádat se
Právě tento „podnik“ se stane ústředním (i když ne jediným) dějištěm toho nejzajímavějšího, co spolu holky zažijí. Rose a Windy se vídají jen jednou do roka, právě tady; jsou to prázdninové kamarádky. Windy je adoptovaná a její máma je veganka a hodně New Age. Rose má rodiče vcelku normální, jen právě prožívají hlubokou vztahovou krizi, která letní náladě rozhodně nepřidává.
Pokud na základě rozmarné kresby očekáváte veselé, milé letní čtení o zážitcích dvou holek, vyvede vás z míry i příběh prodavače z večerky, který dívky po sesbíraných střípcích hltají ještě hladověji než klasické horory, které spolu sledují po nocích.
Jak se rodí děti…
Jedním z hlavních motivů komiksu je totiž těhotenství, pro obě poněkud záhadná věc. Ne že by nechápaly princip, ale o dost hůř se jim uchopuje, že mladý prodavač, do kterého se Rose notabene zakouká, by měl být neplánovaně otcem. A když přičteme, že doma Rosina matka řeší obdobný problém, dostává se hlavní hrdinka mezi dva emocionální mlýnské kameny.
Jedno obyčejný léto je skvěle vykreslenou freskou o konci dětství a prvních krocích ve světě dospělých a zároveň o kladech a záporech, které to přináší. Být dítětem a hrabat na pláži díru v písku už je sice nuda, ale svět dospělých je tak odtažitě komplikovaný, že není moc kam spěchat…
Jen jedno další léto
Rámec prázdnin, jasně daný příjezdem a odjezdem, umí kanadská spisovatelka a komiksová scenáristka Mariko Tamakiová (* 1975) využít naplno. Příběhy protagonistů jsou podle všeho hluboké jako moře v okolí letoviska, ale čtenář se stejně nedostane nijak daleko od břehu. To však neznamená, že se nedá utopit i na mělčině. Příběhu se daří vyvolávat přesně ty správné emoce a ukazuje, že prázdniny u moře mohou mít i zajímavě hořkou příchuť.
Mariko Tamakiové pomáhá s předáním příběhu se všemi jeho odstíny její sestřenice Jillian Tamakiová (* 1980). Obě autorky patří ke špičkám současného amerického komiksu a jejich spoluprací vznikl jedinečně provedený komiks, který získal nejen Eisnerovu cenu, ale také mnohá další ocenění. Je zajímavé, že téma přitom působí v současné Americe třaskavě a Jedno obyčejný léto patří ke knihám, na které přichází v amerických veřejných knihovnách nejvíce stížností.
To je fascinující informace, protože po přečtení komiksu Středoevropan vůbec netuší, proč by tomu tak mělo být. Ale to jsou starosti, které mají za oceánem. My si můžeme užít četbu komorního příběhu, který se vás bude příjemně snažit stáhnout do hlubiny a zanechá po dočtení krásný pocit nejistoty nad tím, co bylo s protagonisty dál.
