Po Che Guevarovi se zakousl do Lovecrafta. Argentinský výtvarník Breccia je specialistou na monstra
Cože, zase další lovecraftovská kniha? To myslíte vážně? Nevyšlo snad v posledním roce nějakých osm jiných?
Vlastně ne. Nic podobného souboru komiksů Mýtus Cthulhu (vydalo Argo), které podle Lovecraftových předloh napsal Norberto Buscaglia a nakreslil Alberto Breccia, tu ještě nebylo. A to přitom koncem loňského roku vyšel monumentální komiks Providence Allana Moora. Pokud ale chcete autentického H. P. Lovecrafta, toto je kniha pro vás.
Co panel, to obraz
Obvykle píšu zejména o scenáristovi a jeho práci, ale tato kniha je především o obrázcích. V Argentině žijící Breccia (zemřel v roce 1993) byl výtvarníkem eklektickým, na kontě má i komiks o Che Guevarovi, kreslené vtipy nebo sci-fi. Postupně si vytvořil svébytný výtvarný styl, který opouští klasické komiksové pérovky a dává vzniknout mnohem artovějším dílům se silnou atmosférou. Co panel, to malé umělecké dílo. Esteticky vychází z evropských ilustrací 60. let, kniha má tedy příjemný retro nádech. Neobyčejně zdařile kombinuje různé techniky – kresbu, otisky vytvářející struktury, koláž, občas i fotografii. Jeho gesto je tak silné, že vám může být skoro jedno, o čem komiks je; bohatě by stačilo jen listovat a kochat se.
Jenže naštěstí Brecciův talent objevil Lovecraftovy ponuré starosvětské horory a ta kombinace (scenárista v podstatě jen nahrává na smeče) je opravdu zdařilá.
Jak nakreslit nevýslovné
Je to ovšem zapeklité jakkoliv ilustrovat právě Lovecrafta, jehož monstra jsou notoricky neviditelná, stěží viditelná, nebo jsou takové povahy, že jejich spatření ústí okamžitě k paralýze a šílenství. Brecciův expresivně abstraktní (v některých pasážích) výraz si s tím hravě poradí. Obludné monstrum musíte luštit ve změti linií, otisků a neurčitých pablesků. Ono jakékoliv konkrétnější zobrazení by beztak působilo komicky nebo jako klišé, protože monstra z mýtu Cthulhu se stala součástí popkultury a pronikla dávno nejen na baseballové čepice, ale dokonce – ó, jak bezbožné – i na svetry.
Autoři si ke zpracování vybrali vesměs delší a známější povídky. Pokud se vůbec nechytáte, stačí ocitovat text z jednoho panelu: „Není radno věřit, že člověk je prvním a posledním pánem Země... Kdesi mimo známý prostor se pokojně toulají nám neviditelní démoni dávných dob... Poznáte je podle zápachu. Tam, kde nyní vládne člověk, vládli dříve oni. a tam, kde vládne nyní člověk, oni znovu zavládnou.“
Stopy hrůzy
Čtenář může právem podotknout, že si jednotlivé příběhy jsou dost podobné. Zachraňuje to jednak variace ve výtvarné stránce (příběhy zřejmě vznikaly v průběhu řady let), a také to, že u Lovecrafta vlastně nic nového nečekáme. Naopak, čekáme stále totéž. Tajemství, které je zpočátku sledováno zpovzdálí, jež přeroste v podezření, v tušení stínu, a nakonec v bezmeznou hrůzu. Čtenář s nadhledem si může pak v příbězích hledat méně zřetelná témata, jako třeba kritický pohled na rodinné vazby. Lovecraft, vychovávaný společenstvím konzervativních tet a v dětství oblékaný do holčičích šatů, má k tomuto tématu určitě podkladů na stovky příběhů.
Naopak pro někoho, kdo se s tvorbou HPL dosud nesetkal, může být tento komiks zásadním průlomem.
Za starým světem
Kniha snad je také vítaným příspěvkem do diskuse, zda se liberální společnost příliš neutrhla ze řetězu a jestli bychom se neměli vrátit ke světu, jaký byl dřív. HPL vykresluje svět plný prastarých rituálů, dogmat, tajných spiklenectví, dědičných zatížení a skutečností, které by raději měly zůstat zapomenuty. Když má „prokletý úhor“, samotu napadenou jakýmsi mimozemským parazitem, zaplavit voda z přehrady, všichni si jen tiše oddechnou, že vodní živel tu hrůzu nechá navždy hluboko na dně. (Překladateli či editorovi se tady povedl dojemný freudovský překlep a z prokletého úhoru udělal prokletý únor. Jen tady mráz nepřišel z Kremlu, ale z bezcitného vesmíru.)
Komiks se hodí i k ponoru do lovecraftovského univerza pro mladší čtenáře, pro něž by autorovy obšírné popisy a archaický sloh mohly představovat politováníhodnou bariéru.
