Kniha Mazl tov skvěle zprostředkuje starý svět štramlů, pejzů, paruk a mantlů
Pokud by současná epocha měla erb, byla by na jeho stuze devíza „Nic není nemožné“. Obvyklá slovesa musím, pracuji, nestíhám, bojím se aj. jsou stále častěji vyměňovaná za užívám si. Právo na „užívání si“ je jakousi novou totalitou, tentokrát neideologické podstaty. Pomalé rozvolňování řádu, norem, povinností je erozí všeho minulého.
Tento stav vyvolává mj. zájem o ty, kteří se dobrovolně, nikoliv osudem, těchto radostí života neúčastní. Sociálně či rasově „vyloučení“ majoritu nudí, ale život jednotlivých dobrovolných samotářů (těch šumavských nebo třeba trapistů) a náboženských minorit žijících po svém v nejrozvinutějších zemích (američtí amišové nebo odlišně ortodoxní židé v USA, Izraeli či Belgii) je nepochopitelný až iritující. Proč to dělají, když nemusejí?
Doma u Schneiderů
Belgická novinářka a spisovatelka Margot Vanderstraetenová si potřebovala při studiu přivydělat. Že v Antverpách žije třetí největší komunita ortodoxních židů na světě, ji nezajímalo, dokud nezačala doučovat laické předměty u Schneiderů, v moderní, nicméně ortodoxní rodině se čtyřmi dětmi.
Ateistka žijící s přítelem Nimou, emigrantem z Íránu a nepraktikujícím muslimem, oba s propalestinskými názory, je denně konfrontována s tradicemi vycházejícími z 613 židovských přikázání, se zbožností a poslušností. Přes absolutní rozdílnost téměř ve všem se postupně stává rodinnou přítelkyní, především díky vztahu s Elzirou trpící problémy s motorikou, a vztah trvá i po její pedagogické misi.
Hodně štěstí s předsudky
Kniha Mazl tov. Má léta u ortodoxní židovské rodiny (vydal ji Garamond, z nizozemštiny ji přeložila Radka Smejkalová) stojí mezi autobiografickým románem a reportáží. Je v ní vše, co v současné české literatuře (snad kromě Lásky v době globálních klimatických změn Josefa Pánka) ještě nikdo nedokázal napsat: střety plné averze a předsudků vycházející z rozdílných kultur a jejich možné řešení díky poznávání se, naslouchání a zkušenostem. Třeba když pan Schneider vysvětluje Margot, proč se u nich o holocaustu nemluví. Že jsou dva smutky: „Jeden z nich snese, když ho dráždíte. Ale ten druhý je tak obrovský, že se mu musíte vyhýbat, a to i ve zdánlivě nevinných otázkách.“
Mazl tov není jen židovské přání odpovídající našemu „Hodně štěstí“; ortodoxní židé ho používají v situacích, když se něco nepovede, při průšvizích. Mohlo to všechno dopadnout mnohem hůř! To je ortodoxní optimismus.
