Tělo za katrem: Příběhy za obrázky, co si vězni nechali vykérovat v lochu
Začnu poněkud zeširoka. Svojí oblíbenou historkou o tom, jak jsem se kdysi, dost unaven, vracel z karlovarského filmového festivalu, a abych spánkový deficit dohnal, koupil jsem si jízdenku první třídy.
Moje pohodička byla narušena stejným nápadem chlápka nadšeného z toho, že opustil po letech věznici. Chtěl si první hodiny na svobodě náležitě užít, takže také cestoval v tom extra nóbl navoněném vagonu (vtip) Českých drah, kde jsme se nakonec sešli a sdíleli ten prostor nějakou stovku kilometrů společně.
Kérky šly zrovna do módy...
V batohu jsem si tehdy vezl svůj veškerý majetek, foťák a notebook, a tak jsem přehodnotil původní úmysl spát, ale můj strach se nakonec proměnil ve vlastně nejzajímavější zážitek toho festivalu, protože jsem se toho o životě ve věznicích dozvěděl opravdu mnoho od muže, který posledních pár let nemyslel na nic jiného. A nakonec vyndal ze svého zavazadla také veškerý svůj majetek, totiž šablony tetování, oboru, který se v base vyučil: hodlal se touto nově nabytou zručností živit. Kérky šly tou dobou zrovna do módy, a tak se mu to třeba podařilo.
Tahle příhoda se mi vynořila, když letos vyšla kniha Aleny Lochmannové Tělo za katrem (vydala Academia). Objemná velkoformátová publikace sice trochu klame tělem (obálkou), protože na první pohled působí jako katalog tetování vyfocený v nějakém ateliéru, ale nakonec obsahuje fotky kérek blejsknutých tak trochu na tajňačku. Přesto se jedná o dílo pozoruhodné a vydatné, z nějž se dozvíte věci, které jste možná ani vědět nechtěli. Otevře vám nový pohled na svět, který většinou známe jenom matně, přestože je součástí světa našeho.
Možná celé dvě třetiny knihy obsahují rozhovory s klienty, kteří se do věznice dostali, o tom, jak se jim dařilo se s novou skutečností vyrovnat. Ta změna je natolik masivní, že pro někoho, kdo neprošel podobnou zkušeností, je těžko představitelná a text se nepřijímá úplně lehce. Na druhou stranu je tu zvědavost a úcta k množství práce, kterou Alena Lochmannová udělala, takže to prostě dáte.
Výlučný znak vyloučených
Jako zásadní problém všech těch, kteří skončili v nápravném zařízení je tu nastolená situace, kdy nemáte šanci mít cokoliv privátního, svého, jen vlastní mysl (obliba knihy Jacka Londona Tulák po hvězdách v basách všech kategorií je naprosto signifikantní) a vlastní tělo, které si necháte pomalovat podle vlastního vkusu... Fakt je, že tetování bylo ještě před časem téměř výlučným znakem vyloučených, lidí z věznic a třeba námořníků, ale tenhle status se postupně mění, protože móda a touha být tetovaným se stala standardem. Tak některé kdysi tajné kódy obsažené v obrázcích ztrácejí svůj smysl a význam a bude zajímavé sledovat, jak a jestli se nakonec promění. Kniha Tělo za katrem tak zůstává cenným dokumentem doby.
Autorčin úsměv a odhodlání
A ještě jedna věc mě provázela po celou dobu čtení v téhle bichli o věcech neradostných: úsměv a odhodlání autorky, jejíž fotka je na zadní straně obálky. Kdykoli jsem narazil na popis těžko pochopitelných činů a motivací, o kterých hovoří respondenti, koukl jsem na ni a přemýšlel o tom, kde vzala sílu nezbláznit se a pokračovat v práci. Smekám a obdivuji.
A abych dokončil historku z úvodu tohoto článku, musím říci, že když ten můj nový neznámý známý plný optimismu vystoupil, nahradila ho dvě děvčata s pasákem, která možná první tetování teprve čekala... Ale to je už jiný příběh a materiál na jinou knihu.
