Sudety zjevně ještě nejsou „vytěženej kraj“: Michaela Klevisová sem zasadila svou novou detektivku
Když kvalitní literaturou dlouhodobě zahlcený recenzent nedokáže odložit knihu a raději třikrát po sobě „pracovně“ ponocuje, než aby přestal číst v nejlepším, už to něco znamená. Nota bene jde-li o českou prózu, a navíc o detektivku.
Tahle sudetská víska o pár číslech popisných je plná spiklenců a podivínů, sousedí s blaty, s rakouskými hranicemi i s ruinami Košťálova, osady po vysídlených Němcích. Další vražda se v takovém prostředí vlastně dala čekat… Sedmou detektivku oceňované spisovatelky Michaely Klevisové, právě před týdnem vydaný román s názvem Drak spí, neodložíte, dokud ji nedočtete.
Na sto tisíc prodaných výtisků
V tomto čísle Reflexu s čtyřiačtyřicetiletou autorkou Kroků vraha nebo Sněžného měsíce přinášíme rozhovor, který ovšem předstihla nečekaně plošná reklamní kampaň spícího draka. Na druhou stranu se člověk nemůže divit – dobrých českých detektivek není tolik a autorů, kteří by se vzdali svého občanského zaměstnání a byli odhodláni výhradně tvořit, a tedy třeba i rok co rok publikovat novinku, už vůbec ne. Prozaičku, jejíž knížky si od prvotiny Kroky vraha (ověnčené vavříny v podobě ceny pro nejlepší českou detektivku roku 2007) drží po všech stránkách vysokou úroveň a taky se jich celkem prodalo už téměř sto tisíc výtisků, si nakladatelství Motto musí marketingově hýčkat.
Společenský román s detektivní zápletkou
Příběh nazvaný mnohoznačně a tajnosnubně Drak spí je velice dobře propracovaný. Čtenáři postupně, promyšleně svěřuje další detaily o postavách, které se podobně jako u Agathy Christie sjíždějí na jedno místo a tam posléze očekávají velké odhalení, a o jejich vzájemných vztazích. S každou kapitolou přibývají důmyslně umístěné otázky a nové, nebo spíš staronové záhady. A postavy jsou velmi atraktivní: mladičká blogerka-cukrářka Natálie, děda Hokr, který po dceřině smrti vychovává od novorozeňátka sám samotinký vnuka, zmizelá nezaměstnaná servírka Baruna, psychickými obtížemi sužovaná Elina…
Nejde o klasickou detektivku, spíš o společenský román s detektivní zápletkou. Výborně popsaní hrdinové zaujmou dobře odposlouchanými rozhovory plnými germanismů a neobvyklých, pod vrstvou běžné obecné češtiny zakutaných slov. Vypráví se ve třetí osobě, přičemž žádná z postav není tou hlavní, což rozšiřuje možnosti perspektivy, takže vidíme příběh z rozličných úhlů pohledu. Je pravda, že se tak čtenář příliš nemá s kým identifikovat, zvláště když jisté osoby z děje náhle mizí… Ale to není ke škodě věci.
Josef Bergman zasahuje
Autorčiným Herculem Poirotem či její slečnou Marplovou je postarší detektiv Josef Bergman. Tentokrát z Prahy spolu s dvaačtyřicetiletou kolegyní, kriminalistkou Sylvií Sedlákovou, vyjíždí za případem do Sudet, s nimiž se v posledních letech v české literatuře i kinematografii roztrhl pytel (jak popisuje Veronika Bendová v loňské, na Magnesii Literu nominované novele Vytěženej kraj). Bergman není žádný rozervaný alkoholik, jakým je Nesbøho Harry Hole, ani nevyrůstal v ústavu jako Connellyho Harry Bosch, ani nemá atraktivní zaměstnání jako investigativní novinář Mikael Blomkvist Stiega Larssona, a přesto si dokáže čtenáře získat.
„Vyšetřovatel Josef Bergman je rozvážný, empatický chlápek, trochu svérázný samotář, který to má ovšem v hlavě srovnané a dokážu s ním jako autorka dlouhodobě vyjít,“ popsala svého kriminalistu Michaela Klevisová v rozhovoru pro Reflex. „Bohužel mi stárne, tak jsem se rozhodla, že mu ten nepříjemný proces zastavím – v mých knihách bude už navždy šedesátník. Chtěla jsem, aby moje detektivky byly uklidňující, ne aby měl člověk neurózu z dalšího zohaveného dítěte nebo z brutálně zavražděné, z kůže stažené ženské; dnešní detektivky jsou většinou psány pro nějaké sadisty. Hrozně ráda jsem se před lety koukala na Vraždy v Midsomeru, to jsem žila s babičkou a sledovaly jsme to spolu a milovaly ten poklid. Jsem pacifistka, nechci adorovat zlo, zločin mám vždy na okraji a decentně, aby se mohl rozehrát příběh. Kdyby to šlo, popsala bych vraždu v jedné větě – ta mě totiž nezajímá.“
A pokud jde o tu vraždu, román Drak spí se rozhodně nečte jen kvůli ní. Co do kvality vykreslení atmosféry zapadlé samoty, lidských typů a mezilidských půtek a propletenců je kniha dobrým pandánem Hájíčkově venkovské trilogii morálního neklidu, Dědině Petry Dvořákové a dalším románům přibližujícím dramata a traumata českého venkova.
