Metabaron je zpátky a bez Joda mu to sluší
Pokud má autor skutečně co říci a příběhů v jeho hlavě je víc, než stihne odvyprávět, je asi lepší předat námět spolu s opratěmi někomu dalšímu. Přesně to předvedl v komiksu Metabaron, který právě vydala Crew, Alejandro Jodorowsky. Jeho příběh rozpracoval Jerry Frissen a není to vůbec špatné.
Na jednom z českých komiksových fór si fanoušek stěžuje, že nakladatelé vydávají moc komiksů od Jodorowského. Možná to bude tím, že tento chilský autor patří k nejlepšímu, co světová komiksová scéna nabízí, umí psát, a navíc se jeho díla – také proto, že umí celoživotně přitahovat zajímavé komiksové kreslíře – skutečně dobře prodávají. Dokonce tak dobře, že může vyjít i komiks „pouze“ na jeho námět.
Po hlavě do hlubin Metabaronova kosmu
Kasta metabaronů je klasika všech klasik a Metabaron je jednou z nejlepších postav, která obývá Jodovesmír. Co s ním bylo dál, dozajista zajímá nejednoho fanouška. A Jodorowsky znal odpověď. Jen neměl čas celý příběh odvyprávět. Jerry Frissen se tématu chopil se ctí, i když zpočátku jednotlivé motivy nezvládá spojovat tak bravurně jako sám Jodorowsky a vyprávění působí poněkud schematicky. Ke konci už jej ale nesmírnost autorského vesmíru evidentně přestala děsit a vrhá se do hlubin kosmu po hlavě.
Druhá polovina knihy je ale místy možná lepší, než kdyby ji psal Jodorowsky. Frissenovo vyprávění není tak květnaté a v místech, kde Jodorowského scenáristický manýrismus už přece jen jde fanouškům poněkud na nervy, důvěřuje Frissen spíše akci. Té má naštěstí v zásobě celé hvězdokupy, a tak se příběh, v němž jde – jak jinak – o osud univerza, valí utěšeně dál.
Děj rozmáchlý přes celé galaxie
K celkovému dojmu výrazně pomáhá takřka fotografická kresba Valentina Séchera, která také v čemsi překonává Giménezovo ztvárnění Kasty metabaronů (opět můžeme zalkat nad zmenšeným formátem edice MDEK, ve které Metabaron vyšel). Druhou polovinu pak kreslil Niko Henrichon, jehož styl sice není tak epochální jako Sécherův, ale také funguje dobře.
Pokud vás zajímá něco o ději – je pochopitelně epický. Rozmáchlý nejen přes celé galaxie, ale dokonce přes několik vesmírů. Metabaron je zhnusen zabíjením. Má dost svého prokletého osudu i rodového zatížení a nechce již dál bojovat se svým nepřítelem Technopapežem, který bezostyšně drancuje domovskou planetu metabaronů jménem Marmola.
Střetnutí s technokardinálem i s patosem
Právě na ní se nachází tajemný plyn epyfit, jenž technoimpériu slouží jako pohon pro kosmické lodě. První polovinu knihy zaujímá příběh technoadmirála jménem Wilhelm-100 a jeho otroka Tetana. Těm je svěřena vláda nad Marmolou a též mají za úkol zabít Metabarona. K tomu jej ale musí probrat z netečnosti. Jak jsme napsali výše, tato část slouží Frissenovi k rozjezdu. Teprve druhá polovina, v níž je Metabaron konečně ústřední postavou, je pravým centrem příběhu.
Jeho střetnutí s technokardinálem Orne-8 je osudové a kataklyzmatické. Nenajdeme tu sice nic nového, jde jen a pouze o dobře známé „jodomotivy“ o hledání sebe sama, přerodu, lásce… ale vše je protentokrát skvěle odměřeno. Frissenovi se možná lépe než Jodorowskému daří pracovat s patosem, čímž dosahuje sice střídmějšího, ale o to působivějšího účinku.
Takže teď už si jen musíme počkat na dokončení příběhu, abychom se dozvěděli, zda se tempo podaří udržet až do konce.
