Čarostřelec Jan Horníček se napotřetí trefil – a vyhrál Literární cenu Knižního klubu s výjimečným románem
Píše se rok 1789, mrzne, až praští, a z Liberce čili Reichenbergu letí dostavník. V něm sedí pětačtyřicetiletý církevní otec Vilém Javořina, jakýsi detektiv ve službách církve připomínající trochu Ecova Viléma z Baskervillu, a nejprve otravně užvaněný, posléze náramně nápomocný doktor Šulc. Někdo ukradl tělo Kristovo z baziliky… a někdo terorizuje celý kraj nejen pytláctvím.
Milovníci Jména růže a snad i čtenáři Dana Browna a jemu podobných spisovatelů, kteří dovedně mísí specifickou mystiku, fakta z historie religionistiky a (historickou) fikci, právě oceněný a zrovna vycházející román Čarostřelec jistě uvítají. Stejně tak milovníci umně tkaných souvětí a jazykového humoru. „Lokty se opřela o pult a na odiv vystavila to, čemu se u mladých dívek říká živůtek, a u ní to budeme pro nedostatek lepších výrazů nazývat vnady, ačkoli vnadného na nich nebylo nic,“ píše Jan Horníček (39) ve svém románu a ani při rozhovoru slovy nešetří: „To víte, kdybych nebyl grafoman, nepsal bych historické romány.“
Proč jste se rozhodl zkusit štěstí právě v Literární ceně Knižního klubu?
Téhle soutěže jsem se zúčastnil již dvakrát předtím. Dotřetice jsem uspěl. Čarostřelec ležel celé loňské léto na stole jednoho redaktora nakladatelství Host. Prošel čtyřmi výběrovými koly, v pátém byl z toho stolu smeten. Nakonec jsem za to vděčný, dalo mi to odvahu rukopis ještě jednou vzít a přepracovat, což textu prospělo.
Jaké vazby máte k Liberci neboli po německu Reichenbergu, městu, odkud do Hejnic léta Páně 1789 vyrážejí hlavní hrdinové Čarostřelce, bývalý jezuita Vilém Javořina s vídeňským lékařem a právníkem Šulcem?
Krom dvou krásných rusovlasých děvčat žádné. Liberec je nutné zlo – místo, kudy projíždím, když mířím do Jizerských hor. Ty hory jsou důležitější.
Jak jste přišel právě na příběh rozplétající jednu venkovskou svatokrádež a několik možná souvisejících vražd?
Jak jsem už říkal: Jizerské hory. Zamiloval jsem si je v roce 2015 při jednom letním zážitkovém kurzu. Od té doby jsem tu byl mnohokrát – v létě i v zimě, na lyžích. Seznámil jsem se s místními pověstmi a legendami, s písněmi, které se zpívají u trampských ohňů, se starci, kteří prožili v horách celý život a pamatují ještě i onen hlad v zimě, a hlavně s nádhernou, divokou krajinou, kde člověk za celý den nepotká člověka. Když mi pak byl na jaře 2018 zamítnut můj velký historický román, potřeboval jsem být sám a čtyři dny jsem jenom chodil horami. Když jsem se vrátil, měl už jsem základní nárys Čarostřelce v hlavě. Dalšího půl roku jsem sbíral materiál. A po výletu mezi Vánoci a Silvestrem, kdy jsem si prošel cestu z Reichenbergu do Frýdlantu, jsem ve vlaku zpátky napsal první odstavec.
Co vás vedlo k tomu, napsat právě historický román?
Jsem obecně fascinován fenoménem člověka. A psaní literatury je pro mě pouze způsob, jak člověku porozumět. Přičemž historie nabízí určité pohledy na člověka, kterých současnost schopná není. Člověk je už nějakých dvě stě tisíc let fyziologicky stejný – tentýž živočišný druh; druh je v biologii definován tak, že dva příslušníci opačného pohlaví se spolu mohou spářit a mít plodné potomky, a já bych se s tehdejší samičkou spářit mohl… Před nějakými šedesáti tisíci lety prodělal člověk kognitivní revoluci a naučil se myslet v jazyce, ale v jádru jsme se za těch dvě stě tisíc nezměnili. Máme stejné sny, stejné touhy, stejné potřeby. Ženy jsou stejně krásné, muži stejně ješitní a bažící po moci. Jen naše vzájemné interakce se odehrávají ve velmi různých kulturních kulisách. A právě proto mě baví historie. Umožňuje mi stavět člověka do situací našincům neznámých a v těch situacích ho pozorovat.
Stejně jako vy je i druhý výherce matematik – a také jeho román je historický. Vůbec mě nenapadá vysvětlení této náhody...
Vysvětlení se mi zdá nasnadě. Matematika na rozdíl od většiny oborů učí člověka myslet abstraktně. A ten, kdo umí myslet abstraktně, už si snadno osvojí libovolné konkrétní myšlení. Žijeme v době dokonale dostupných informací. Pokud člověk ví, kde a jak, je schopen si během pár chvil sehnat odborný článek nebo monografii na libovolné téma. Jediné, co člověk potřebuje, aby měl nad těmi informacemi moc, je schopnost myslet – a tu matematika nabízí. Věřím, že vzhledem k čím dál větší probádanosti dějin budou historické romány čím dál populárnější. A věřím také, že matematické myšlení je způsob, jak se stát úspěšný v čemkoli, co člověk podniká. O čemž se snažím přesvědčit i své žáky, jakkoli ne vždy úspěšně.
Má předmět vašeho studia a nyní i profese, neboť matematiku učíte na střední škole, na vaši tvorbu vliv?
Neřekl bych vliv. Každopádně se psaní a má učitelská profese velmi dobře vzájemně doplňují či kompenzují. Psaní předpokládá samotu a soustředění, učení je o velmi intenzivní sociální interakci. Potřebuji obojí a obojího se mi dostává. A existují samozřejmě i propojení. Učitele i spisovatele lze považovat za kulturní pracovníky. Výukové hodiny mám tendenci komponovat a psát si pro ně scénář, včetně napětí, zápletek a point. Při psaní se mohu podělit o zajímavosti a informace, které jsem při studiu poznal jako hodnotné a krásné.
Co hodláte učinit se svou výhrou, se sto tisíci korunami?
Koupím si čas. Budu míň pracovat, víc studovat a psát.
Píšete další prózu? Nebo máte nějakou v šuplíku?
Ano. Mám. Ale znáte to, píšu detektivky – nemůžu vám hned prozradit, co mám za lubem.
