Šíleně tichý hrabě, blouznící panna, běsný inkvizitor. Literární cenu Reflexu získal softwarový analytik
U příležitosti Literární ceny Knižního klubu se druhým rokem uděluje i ocenění pro druhý nejzdařilejší rukopis. Díky Ceně Reflexu obsáhlý, více než šestisetstránkový historický román Sklíněné korálky právě vychází u renomovaného nakladatelství Knižní klub, a navíc si jeho autor Petr Sýkora, nadšený čtenář historické fikce, bude celoročně užívat i současné non-fiction – díky Reflexu, který mu bude chodit zdarma do schránky.
Bezmála šedesátiletý softwarový analytik Petr Sýkora ve svých Sklíněných korálcích zručně zkombinoval fikci a skutečnost. Hned v úvodu suverénně, originálně, květnatě představí postavy, z nichž některé skutečně existovaly, a rovnou je nechá vyjádřit se k následnému ději. Vypravování načíná doktor Kvěch roku 1691, pár let po inkvizičních procesech s čarodějnicemi, poblíž Velkých Losin a Petrových kamenů. Kvěch odjíždí na zámek léčit mladičkou, teprve třináctiletou princeznu Annu Vilemínu, stiženou podobně jako její pan otec neznámou chorobou. Mezitím inkvizice v čele se soudcem Bobligem koná zlo dobře známé z Kaplického Kladiva na čarodějnice…
Proč jste se rozhodl napsat právě historický román?
Historii jsem měl vždy rád, tatínek byl učitelem dějepisu a dcera historii nedávno vystudovala. Já si v roce 1980 vybral studium matematiky, protože se mi to zdálo v kulminující normalizaci rozumnější než studovat komunistické dějepravectví. Nechal jsem si dějepis jako celoživotní koníček. Hlavním zdrojem pro Sklíněné korálky byly pro mne knihy italského historika Carla Ginzburga. Po jejich přečtení jsem věděl, že se do sepisování Sklíněných korálků mohu pustit.
Zkoušel jste někdy předtím obeslat rukopisem nakladatele?
Sklíněné korálky v minulých letech několik nakladatelů obdrželo, někteří i reagovali, avšak do fáze „možná to vydáme, když nás, pane no name autore, budete poslouchat“ se Korálky dostaly jen jednou; slečna redaktorka byla vstřícná, ale pak to redakční rada rychle ukončila. Literární cena Knižního klubu je snadný způsob, jak nějaký rukopis, když už je hotový, vyslat do světa a doufat. Stačí DOC nebo PDF soubor jedním kliknutím „někam“ odeslat a čekat. Třeba budete mít štěstí. Pořádný kus štěstí. Já ho měl.
Jak jste přišel právě k tomuto příběhu?
Může za to film Kladivo na čarodějnice, který skončí uprostřed Bobligova úřadování. Film jsem viděl v osmdesátých letech ve filmovém klubu. Při odchodu z kina jsem si říkal, jak byl asi tenkrát ten inkviziční tribunál za dalších sedm let ukončen… Jaké byly oficiální i neoficiální důvody? Ta otázka ve mně zůstala a zkusil jsem ji zodpovědět po svém. Fiktivním příběhem v reálné historické situaci.
Takže Anna Vilemína neexistovala?
Anna Vilemína je archetyp, nikdo takový na Losinách nežil. Nicméně takových dívek, sice šlechtického původu, avšak s velmi podobným dětským životem v naprosté prázdnotě přežívalo nejen na našich zámcích a hradech mnoho.
A existuje titulní nerost sklín? Líčíte jej jako drahý kámen, „který roste mezi krápníky v temných jeskyních na hranicích Číny a Končičíny. Domorodci mu říkají čučuňuňu,“ jak se čtenář dozvíme na straně 62 Sklíněných korálků…
Sklín existovat musí, protože si ho vymyslel doktor Kvěch, který si nikdy nic nevymýšlí!
Stejně jako vy je i druhý výherce matematik a také jeho román je historický.
To je opravdu zvláštní náhoda... Nicméně si myslím, že lidé s matematickým vzděláním mají ze školy dobrý fundament nikoliv přímo pro psaní, ale pro splétání příběhů. Když vám v hodinách nejrůznějších matematických nauk dobří kantoři předvádějí, jak důležitý a užitečný je analytický způsob uvažování, tak si to prostě osvojíte a začnete nevědomky používat. Nejen v obyčejném životě, ale třeba i při sepisování příběhu. A není třeba býti matematikem celý profesní život – což je můj případ –, stačí mít ten analytický základ. A proč oba letošní vítězní matematici napsali historické romány? Možná proto, že v dávných dobách se splétání příběhů trochu komplikuje s historickými reáliemi. Což je výzva – a matematici mají výzvy rádi.
