Básně loni zesnulého mukla a skauta Jiřího Stránského potkalo neštěstí. Doslov a předmluva
Čerstvě podruhé vydanou básnickou sbírku Za plotem, jak ji v letech 1953–1960 složil vězeň v uranových dolech, spisovatel, scenárista, dramatik, překladatel, mukl a skaut Jiří Stránský (1931–2019), potkalo jisté neštěstí. Totiž předmluva Josefa Jařaba a doslov Miloše Vacíka. Tyto dva literární apendixy obsahují tolik podivností, že žasnu.
Literární historik a teoretik Josef Jařab kupříkladu v předmluvě jediné básnické sbírky Jiřího Stránského, již nedávno (na pětaosmdesáti stránkách, v druhém vydání; první z roku 1999 z nakladatelství Hejkal je dávno rozebrané) vydalo Argo, tvrdí, že básníci píší básně především pro sebe. To má být vtip? Poezie se skládá pro publikum, posluchače a čtenářky, a děje se tak už několik tisíc let!
Kde jsou labutí písně a Oscar Wilde?
Miloš Vacík zase ve výčtu vězeňských autorů poezie totalitní doby opomenul Ivana Martina Jirouse s jeho nepřehlédnutelnou, nejvýznamnější sbírkou, totiž Magorovýmilabutími písněmi, napsanou v 80. letech ve věznicích v Litoměřicích, Ostrově a Valdicích a propašovanou z valdického vězení na motácích Jiřím Gruntorádem.
„Vězeňská poezie“ zahrnuje i viktoriánského dekadenta Oscara Wildea, který sepsal svoji Baladu o žaláři v Readingu, kde byl kdys po dva roky vězněn pro homosexuální styky. Prudérní viktoriánská Anglie takovým kouskům nepřála, nynější doba zas nejspíš nepřeje I. M. Jirousovi – Magorovi, anžto nepřeje ničemu výlučnému s příběhem a osudem, co se nehodí, co nějak přesahuje normalizovaný rámec. Spekulující teoretici zřejmě nepřejí ani básnickému odkazu Jiřího Stránského, když jej cejchují jako nezralou juvenilii, která má závažnost pouze okolnostmi vzniku. V tom to ale právě vězí! V dnešní době se svaly nahánějí ve fitku a pivo se pije nealkoholické. Nejde jen o to, jaké autory člověk čte, ale i o to, že uvažuje o jejich i o svém životě, o smyslu a době v přesahu k dnešku.
Buřiči, vězni a blázni se nenosí
Esteticky Stránského básně zapadají do rámce vytyčovaného civilisty a poetickou skupinou Květen, navíc je vše umocněno jeho mentorem z pankráckého vězení – dalším vězněným poetou par excellence Janem Zahradníčkem, jenž Jiřímu Stránskému doporučil právě básnění „na cele“, aby si tříbil formulaci a styl.
Za určitých okolností totiž próza nestačí, je moc těžkopádná, chce-li autor vyjádřit esenci pocitu, stavu, situace, a tehdy nastupuje poezie, respektive písňový text se svými možnostmi takříkajíc instantními. Slovy artikulovaný stav, proud myšlení a emocí prostřednictvím subjektivního výrazu ozřejmuje stav objektivní a činí jej přenosným, čtenářovi pochopitelným. Skutečnost dokáže být zpropadeně rozsáhlá a složitá, tak je třeba k uměleckému zpracování reality užít poetické nástroje. I kdyby to byl otisk poetova mikrokosmu, je to kus díla podloženého vůlí, talentem a prací, což najisto žádné literárněkritické spekulace nezpochybní. Akademické komise se však zdráhají uvádět poezii do kontextu života jejich autorů. Buřiči, vězni a blázni se nenosí – kdo chce do školních osnov, musí mít nedobytné teplé místečko za hradbou rukopisů, lejster a za monitorem počítače žít své poetické prebendy.
Za hranicí nesvobody
Básně Jiřího Stránského jsou skládané za hranicí nesvobody, z potřeby lidské existence. Lze to pochopit? Určitě nevznikly z plezíru, z pohody na zájezdu, ze surfování na kulturní vlně, z kaprice a dlouhé chvíle. Mohlo by se to v našem kulturním okruhu již zdát vzdálené, ale dosud občas ze světa proniknou na veřejnost poetické zvěsti od politických vězňů a literátů pronásledovaných pro svoje názory.
Za totality v literatuře byla vytyčena nepřekročitelná mez a každému bylo – a dosud je! – jasné, kam byl neoblomnou mocí společensky vřazen bez ohledu na své vlastní rozhodnutí. Dobové tance a šumy pominou, zůstane kvalita. Stránského básnickou sbírku Za plotem se patří zařadit do literárního kontextu poezie vznikající v totalitní epoše nesvobody jako jednu ze zásadních výpovědí.
