Film Postiženi muzikou o kapele The Tap Tap: Sranda i poučení. Žádné pozitivní porno o lidech s hendikepem
Co byste dělali, kdyby vám osud nadělil kromě radosti ze života také celoživotní zdravotní hendikep? To je otázka, kterou si klade dokument Radovana Síbrta o kapele The Tap Tap s názvem Postiženi muzikou. A hned úvodní sekvence filmu na to odpovídá: mluvili byste jako dlaždič, smáli byste se sobě i všem ostatním, pili alkohol, provozovali sex (nebo na něj aspoň neustále mysleli) a žili život na plno. A dobře to funguje. Film vstupuje do kin po několika koronavirových odkladech 24. září a vy na něj rozhodně běžte. Vtipnějších 80 minut letos v kině nezažijete.
Letošní rok je snad i kvůli koronavirové pandemii přímo nabitý hudebními dokumenty. Nejprve nás dojal Meky Žbirka. Pak jsme sledovali příliš zlatý pomník rappera Rytmuse a poslední zbytky slz se z nás chystá vyždímat snímek Karel o posledních letech života Karla Gotta. Velice příjemně tuhle lehce ufňukanou plejádu doplňuje film Postiženi muzikou, který měl všechny předpoklady k tomu, aby útočil na vaše city, ale dokonale se jim vysmál.
Ve filmu sledujeme několik lidí žijících s postižením a hrajících ve skupině The Tap Tap. A jejich kapelníka Šimona Ornesta, který je sice úředně zdravý, ale ze všech protagonistů je „postižený muzikou“ nejvíce. Sám na sobě ukazuje, jak se na vás podepíše více než 20 let práce v Jedličkově ústavu. Věčně nespokojený kapelník, který peskuje muzikanty, vám většinu dokumentu leze krkem. Říkáte si, že takhle tvrdý a despotický vůči lidem s hendikepem přece být nesmí. A to je právě ono. Film vám ukáže, že ten špatný jste celou dobu vy (a vaše předsudky) a že on moc dobře ví, co dělá a proč to dělá.
A tím se dostáváme k tomu nejzásadnějšímu, čím film oplývá. Bez dlouhého vysvětlování vás po vzoru Nolanova Tenetu hodí do vody mezi bandu lidí žijících s různými diagnózami a vy se musíte rychle rozkoukat a přijímat, co se vám snaží říct. Tak předně to, že tito lidé mají obrovský smysl pro humor. A pro sprosté slovo nejdou rozhodně daleko. Jsou ve všem velmi otevření a ze všeho si umí udělat legraci. Jedinou nevýhodu to má v tom, že by si nezaujatý divák mohl myslet, že je to jakási filmová póza a snaha vytáhnout se před kamerou. To ale není pravda. Já osobně se mezi lidmi s fyzickým hendikepem pohybuji několik let a můžu vám říct, že v tomhle směru hraje dokument ještě na tu lehčí strunu.
Když slyšíte jednu z hlavních protagonistek Janu Augustinovou, jak říká, že jí nejvíce vadí buď to, že ji lidé litují, nebo naopak za všechno přehnaně chválí, dojde vám, jak se máte k těmto lidem chovat. Normálně. Ladislav Angelovič vás následně rozbije svým milostným vztahem i tím, že prezidentu Miloši Zemanovi doporučí používat elektrický vozík. Když ho pak ale vidíte vypít prakticky na ex dvojitou whisky a Janu ubalit pomocí náplně do propisky jointa, pochválit je zkrátka musíte. Jen zkrátka žádné „pozitivní porno“, jak ve filmu zazní.
Samostatnou kapitolou je pak člen Tap Tapu Petr Tomek, kluk žijící zřejmě s poruchou autistického spektra (jen domněnka autora, ve filmu to řečeno není). Jeho příběh by vydal na samostatný film a nechci vám z něj nic prozrazovat. I v tomto případě se tvůrcům povedlo, že nejsou příliš patetičtí a zároveň mu dávají epické finále s písničkou, kterou si budete broukat celou cestu z kina domů.
Závěrem lze tedy říct, že pro osvětu života lidí žijících s hendikepem toho dělá dokument Postiženi muzikou víc než všechny možné osvětové kampaně. Škoda jen, že jej nikdy neuvidí výše zmíněný Miloš Zeman. Zjistil by totiž, že má toho s protagonisty mnoho společného, a nemusel by se na ně dívat jako na méněcenné (jak několikrát ve svých vystoupeních předvedl). Zjistil by, že i oni mají rádi alkohol a cigarety, nejdou daleko pro ostřejší slůvko a že najít opravdovou lásku je zatraceně těžká věc. Pokud tedy nemáte Ovčáčka.
