Národní galerie Praha má novou ředitelku, Polku Alicji Knast. Dokáže otočit kormidlo správným směrem?
Když minulý týden konečně přišla pozvánka na tiskový brífink ministra kultury Lubomíra Zaorálka, s přáteli jsme si v ještě stále otevřených pražských galeriích tipovali, koho že pan ministr postaví do čela naší první výstavní instituce.
Ve hře ve druhém kole byli tři kandidáti: bývalý generální ředitel NGP Jiří Fajt, bývalý ředitel MG v Brně, dnes působící v Plutu v Ostravě Marek Pokorný a bývalá ředitelka Slezského muzea, polská kurátorka Alicja Knast. Většina z nás si přála Jiřího Fajta, ale současně jsme dodávali, že jeho jmenování nám nepřijde reálné, že ministr na to nesebere dostatek odvahy. Musel by se totiž postavit Miloši Zemanovi. Současně jsme dodávali, že věříme, že nedojde ani na jmenování Marka Pokorného, protože z toho nic dobrého nekouká. Ti poučenější z nás, a nebylo jich málo, dodávali: Jmenuje třetí v pořadí, paní Alicji Knast, přestože o ní moc nevíme.
Co k tomu dodat? Popřejme nové generální ředitelce hodně síly a především odvahy, pokud té se jí nebude dostávat, naši první instituci nikam neposune a stane se jen jednou z dalších osob, které se dočasně zjevily v ředitelském křesle v Paláci Kinských. Vždyť během posledních dvaceti let se na postu generálního ředitele Národní galerie v Praze (NGP) objevilo hned šest lidí, většinou už pozapomenutých, jako třeba Vladimír Rösel, Vít Vlnas, Ivan Morávek nebo Alena Anne-Marie Nedoma. Opravdu za zmínku stojí jen dva z jejích předchůdců: Milan Knížák (1999–2011) a Jiří Fajt (2014–2019). Jak legenda praví, první z nich sliboval každému ministru kultury, a že jich bylo, že nechce zvyšovat rozpočet, ale pak jak se ke konci blížil fiskální rok, ohlásil se v ministerně a rozpočet se často i o padesát milionů navýšil. Druhý měl vizi, instituci postupně proměňoval, včetně nepopulárního velkého pohybu zaměstnanců. Oba v NG zanechali zásadní otisk.
Knížák s jistou megalomanií získával z toho minima prostředků další těžko financovatelné objekty. Ale promiňme mu to už jen například pro tu jedinečnou událost – výstavu části sbírky manželů Batlinerových, zahájenou za osobní přítomnosti ředitele Albertiny Klause Albrechta Schrödera v roce 2010 ve Veletržním paláci. V éře Jiřího Fajta se pak Národní galerie opět začala stávat pro mnohé z nás tou institucí, na kterou jsme mohli být pyšní. Osobně nikdy nezapomenu, jak se na preview své výstavy na Staroměstském náměstí procházel tehdy pětaosmdesátiletý Gerhard Richter se svou vnučkou v náručí. Ano, ten Richter, autor tehdy nejdražšího obrazu žijícího umělce na světě.
Paní Knast bude potřebovat sílu a odvahu, aby se na to naše rozhádané výtvarné prostředí podívala shora. A bude muset vybojovat v této finančně nejisté době zásadní navýšení rozpočtu. Národní galerie Praha je totiž jednoznačně nejpodfinancovanější centrální institucí ve správě ministerstva kultury. A pak šťastnou ruku na výběr spolupracovníků, mnoho z těch, kteří by přicházeli v úvahu, se totiž v minulosti nechalo slyšet, že do NGP se vracet nechtějí.
