Dva docela Normální lidi v generačním románu mileniálů od Sally Rooneyové zjišťují, co se životem
Ona je příliš hubená, divná, v kolektivu neoblíbená, tudíž nesebevědomá, ale zajímavá a oduševnělá. On je vysoký, krásný, populární, excelentní sportovec a snad ještě o vlásek chytřejší než ona...
Bariéru mezi budoucími maturanty Mariannou a Connellem tvoří rovněž několik společenských vrstev: dívčina ovdovělá matka s ní a jejím bratrem bydlí v honosné vile, kam chodí jeho maminka uklízet (měla ho za svobodna, v sedmnácti – v donedávna bigotním katolickém Irsku). Zato ty dva duchaplné teenagery, vědomé si vlastní jinakosti, spojuje souznění duší i vášnivých, v pravém slova smyslu poprvé milujících těl. Odcházejí společně ze Sliga do Dublinu, studovat literaturu na prestižní Trinity College, a tam se výchozí nastavení zničehonic změní: z ní je hvězda a z něj nikdo. A začnou hledat sami sebe a ztrácet se navzájem…
Seriálová adaptace už za měsíc i u nás
Ano, zní to triviálně jako syžet sladkobolného holčičího románku. Ale ačkoli Irka Sally Rooneyová napsala své Normální lidi (dva roky po vydání originálu nyní vyšli v překladu Radky Šmahelové v Argu) jako teprve sedmadvacetiletá a jak téma, tak velmi jednoduchý styl i kompozice jako by mluvily proti ní, knížka se ocitla na seznamech nominací na Bookerovu cenu i Womenʼs Prize for Fiction a získala mimo jiné prestižní Costa Book Award a titul Knihy roku sítě knihkupectví Waterstones. Nemluvě o kritiky i diváky adorované, na čtyři ceny Emmy nominované letošní dvanáctidílné seriálové adaptaci, koprodukované BBC a Hulu; všech dvanáct dílů bude 1. prosince k dispozici na české HBO GO.
Nebojí se nimrat v citečcích
Rooneyová, autorka již dříve oceněného románu Rozhovory s přáteli (2017, č. 2019), pro svůj univerzální příběh z let 2011–2015 využila prostředí, které je jí dobře známé – sama studovala jako stipendistka na Trinity. A vyznávala marxismus, na škole byla veleúspěšnou členkou debatních kroužků a zastávala redakční pozici v literárním časopise, tudíž začlenila útržky a kulisy toho všeho i do životů svých protagonistů. Ti jsou na rozdíl od ostatních marginálních postav knihy (machýrci ze střední, šikanující slaboši, podvraťáci z křiváckých famílií, nahlouplé členky plesových komisí atp.) všudypřítomní a o jejich rozervaných nitrech víme rozhodně víc než oni sami, neboť opakovaně „dostávají pocity“ – ta neobratnost stylu je možná úmyslná, každopádně ojedinělá – a nebojí se v nich nimrat.
To mnohé čtenáře a recenzenty starších generací pochopitelně odpuzuje: ty nanicovaté snowflakes by se potřebovaly trochu sebrat, probudit v sobě aspoň kapku sebeúcty a přijmout zodpovědnost za své chyby, říkáme si. Ovšem dvacátníci budou jiného názoru; tenhle román podle všeho vyjadřuje jejich pohled na svět a pocity z dnešní doby lépe než jakýkoli jiný.
První zářez bývá nejhlubší
Stejně jako v případě nedávného intimního alba Taylor Swiftové Folklore čtenáře (přesněji spíše čtenářky) zasáhnou výtečně odpozorované hluboké city, zmatky, ta drobná nedorozumění plynoucí z příslovečné mladické nerozvážnosti, dalekosáhlé následky jednoho zaváhání, přeslechnutí se, zatajení. Jako by Rooneyová rozváděla a dokazovala význam nesmrtelného hitu Cata Stevense z roku 1967 The First Cut is the Deepest, totiž že první láska (a rozchod) může být pro ty citlivější z nás nadosmrti nejsilnějším romantickým zážitkem. Na nějž si teď během dvou tří večerů můžeme díky podmanivě, zručně napsaným Normálním lidem zavzpomínat.
