Jak žili a umírali „hoši od Zborova“: Po stopách našich legionářů se superprůvodcem
Brněnské nakladatelství Extra Publishing si zaslouží vyseknout hlubokou poklonu, když v této podivné, ponuré, koronavirové době, jež rozhodně nepřeje kultuře, mělo odvahu přijít na trh s další ze série výpravných a mimořádně zdařilých velkoformátových knih.
Po již vydaných svazcích Monarchie 1848–1918, První republika 1918–1938, Mobilisace 1938 a Protektorát a Slovenský štát 1939–1945 se v druhé polovině října, tedy bohužel v době, kdy byla knihkupectví zavřená, objevila reprezentativní kniha ČS. LEGIE 1914–1920 editora Jaroslava Nečase a početného autorského kolektivu, vycházející při příležitosti stého výročí jejich návratu po absolvované sibiřské anabazi ze Sovětského Ruska do Československa, o jehož vytvoření se lví měrou zasloužili. Ostatně jeho zakladatel Tomáš Garrigue Masaryk prohlásil: „Bez Sokola by nebylo legií, bez legií by nebylo republiky.“
Ovládli i Transsibiřskou magistrálu!
Jak je u edice Živá historie, v níž tyto publikace, nemající u nás bez nadsázky obdoby, vycházejí, zvykem, zpestřuje i tento nejnovější svazek pětapadesát přiložených artefaktů – co nejvěrnějších reprodukcí nesmírně cenných historických dokumentů. O našich legionářích toho za první republiky, kdy představovali její hlavní oporu, opěvovaného a hýčkaného miláčka, vyšla rozsáhlá odborná literatura, ale také beletrie ne vždy stejně vysoké úrovně. Ovšem grafickým zpracováním se žádný titul této knize nevyrovná. Díky ní mohou zvídaví čtenáři projít sibiřskou anabazí, jež našim legionářům vynesla slova uznání od samotného francouzského prezidenta Raymonda Poincarého, i bojišti ve Francii a v Itálii, kde rovněž operovali. Nicméně největší a z vojenského hlediska nejdůležitější bylo jich vystoupení proti bolševikům v Rusku, kde si zpočátku vedli tak zdatně, že ovládli dokonce i Transsibiřskou magistrálu a rozsáhlé oblasti na Sibiři.
Hitlerovy obavy z legionářských úspěchů
Jak známo, po německé okupaci českých zemí se noví páni snažili památku legií co nejvíce vytěsnit z paměti českého národa. Říšský kancléř Adolf Hitler ušetřil české mladíky povolávání do armády právě kvůli obavám z opakování legionářské epopeje. Po únoru 1948 se legionářská tradice, tak pečlivě udržovaná za Masarykovy a Benešovy první republiky, nehodila do krámu ani novým, tentokrát komunistickým mocipánům. Pražské jaro roku 1968 trvalo příliš krátce na to, aby se první nesmělé pokusy o oživení vzpomínek na slavnou bojovou cestu našich legií mohly nějak výrazně realizovat. Teprve po sametové revoluci se konečně zase objevily práce věnované jedné z nejslavnějších vojenských tradic našich dějin.
Oběti na životech
Autoři čtenáře seznamují i s běžným, každodenním životem „hochů od Zborova“ a jiných, přibližují nám jejich výzbroj, početní stavy a utrpěné ztráty. Tady si dovolím malou odbočku a zároveň i učinit návrh. Legionářů padlo, zemřelo a zůstalo nezvěstných 5405 (údaje se v různých zdrojích, jak je u této problematiky běžné, liší). Podle díla Ztráty rakousko-uherské monarchie na mrtvých podle národností z roku 1919, jehož autorem je ministerský tajemník Německorakouského státního úřadu pro vojenství (a pražský rodák!) hejtman dr. Wilhelm Winkler, zahynulo od vypuknutí první světové války, zvané v mnoha zemích též Velká, do konce roku 1917 1,2 miliónu vojáků podunajského soustátí. Z toho podle jazykového charakteru území 115 729 Čechů, 59 497 „moravských Slováků“ (žádná taková národnost neexistovala, rakousko-uherské úřady žádnou „moravskou slovenštinu“ nikdy neuznávaly a věhlasný demograf a statistik si ji vycucal z prstu ve zjevné snaze snížit podíl Čechů na obětech; dohromady činí jejich počet 175 226 mrtvých) a 40 613 Slováků. Nepoměr v počtu obětí je tedy do očí bijící.
Podobně je to i s množstvím účastníků první světové války. Ke 100 743 legionářům (71 310 ruským, 19 476 italským a 9957 francouzským) je třeba připočítat 44 893 Čechoslováků sloužících ve spojeneckých armádách (42 404 v americké, 1365 v srbské a 1124 v britské). Přitom Ivan Šedivý, přední znalec účasti Čechů v první světové válce, odhaduje, že v habsburské armádě působilo za Velké války 1,4 miliónu Čechů! Nezasloužili by si také tito naši krajané stejně monumentální publikaci, jako jsou Čs. legie 1914–1920? Až na díla Josefa Fučíka se jimi totiž ani více než třicet let po sametové revoluci nikdo příliš nezabývá, a přitom jsou stejně nedílnou součástí naší historie jako legionáři.
