Jak se cítí plešatící žena? Autobiografický komiks tematizující alopecii zdobí světová kresba
Český autobiografický komiks je prozatím pole takřka neorané. Tento v zahraničí poměrně populární žánr však má od nynějška zásadní přírůstek v komiksu Terezy Drahoňovské a Štěpánky Jislové nazvaném Bez vlasů. Tereza začala trpět alopecií – autoimunitním onemocněním, které se projevuje částečnou, ale v jejím případě úplnou ztrátou vlasů. Po letech o tom napsala komiks. Vedle nedávné Bezdětné Moniky Baudišové jde o další komiksové album o nedokonalosti lidských těl.
Nový přírůstek nakladatelství Paseka budou jednou české komiksové dějiny vnímat jako dílko, které naznačuje nový vítr na naší miniaturní scéně. Vznikl zde autonomní komiks se zajímavou subjektivní výpovědí, jehož kreslířka perfektně ovládá komiksovou zkratku a umí jedním obrázkem vyjádřit více, než by zvládlo několik odstavců psaného textu.
Odvážný krok ve dvou barvách
Zjednodušená kresebná linka s místy karikaturním nádechem, k tomu rezignace na čtyři barvy, Štěpánka Jislová si vystačí s duplexem (zvolenou druhou barvou jsou odstíny růžové). To je pro naši zeměpisnou šířku také poněkud netradiční, ba novátorská volba. V zahraničí by nikoho nepřekvapila, ale v Česku, kde komiks stále znamená zejména něco hodně barevného a výpravně kresleného či malovaného, jde o odvážný krok.
Odvážný je sám o sobě i předpoklad nakladatele, že se u nás najde dost lidí, které bude zajímat komiks o padání vlasů. Před patnácti lety by byla podobná úvaha naprosto nemyslitelná, ale komiksové publikum se mění, je vzdělanější a poučenější, a ještě navíc pošilhává po zahraniční produkci. Paseka si navíc „vychovává“ vlastní cílovou skupinu, pro kterou je komiks Bez vlasů přesně určen a jež z něj bude nadšená.
Scénář? Druhé housle
Ale co ti ostatní? Scénář Terezy Drahoňovské hraje v každém případě až druhé housle za kresbou, která snese srovnání s celosvětovou konkurencí. Scénář totiž od začátku do konce působí dojmem, že se autorka úplně nerozhodla, jakým způsobem o svém zážitku referovat. Je evidentní, že nastudovala obdobné zahraniční knihy a snažila se vytvořit kompilát osobních zážitků propojený s jakousi encyklopedií alopecie, ale výsledek působí poněkud roztříštěně.
Tereza Drahoňovská popisuje řadu důvodů, proč se může alopecie spustit, a klíč ke své hlavě nabízí už na prvních stránkách komiksu, kdy se vyznává z lehce obsedantní touhy po dokonalosti. Zásadní je věta: „Nešlo mi do hlavy, jak může máma obdivovat něco tak nedokonalého.“ Ovšem dál už se dočkáme vždy jen jemných náznaků, jako by se za pojmenování styděla možná ještě více než za ztrátu porostu těla. Tato nedořečenost může jeden druh čtenáře nadchnout, jiný zase dráždit jako chození kolem horké kaše. Každopádně tak scénáři něco chybí. Není toho moc, možná jen malý krůček – a je to škoda.
Jsou to přece „jenom“ vlasy (?)
Ovšem pokud vás zajímá, jak se cítí plešatící žena, nenajdete asi na trhu výstižnější knihu. Některé epizody se vám zaryjí hluboko do paměti, u jiných udiveně zvednete obočí a řeknete si, že to jsou přece „jenom“ vlasy. Jenže to bude povětšinou z pozice těch, kteří vlasy mají (nebo o ně přišli tak nějak… přirozeněji).
Dalším skvělým aspektem projektu je i fakt, že vůdčí figury hnutí Laydeez do comics Praha, jimiž obě autorky jsou, přišly s dílem, které není genderovou agitkou. Je prostě jen dost dobrým komiksem, který určitě obstojí i u západních vydavatelů zaměřených na alternativní scénu – již si my tady v Česku prozatím vlastně ani nemůžeme dovolit.
