Jestli se vám to nikdy nestalo, pak jste blahoslavení chudí osudovou vášní. Jestli jste nikdy nepotkali ženu, pro kterou byste vraždili… no, přinejmenším opustili cokoliv a kohokoliv, protože jste si v tu chvíli byli jistí, že ona a pouze ona s vámi dojde do konce vašich dnů a že se jí cestou nesmí nic stát, můžete dál s úlevou kráčet po prošlapaných cestách většinového života. Jestli jste na vrcholu milostného šílenství nespatřili ve své partnerce posla nebes, nepocítili božský dotek věčnosti, nebude vám alespoň hrozit pach spálených křídel při pádu do hlubin.
Říká se jim osudové ženy. Vyryjí do vašich životů nepřekročitelnou průrvu, zatímco vy jste jen zákmitem v jejich vzpomínkách. Nebo obětí položenou k nohám temné bohyně. Osudové ani ne pro to, že vám je seslal osud, ale proto, že váš osud často zpečetí. Záře jejich očí a lesk jejich tekutin jsou klamavé – rády vyčkávají v příšeří.
Tělo, pro které se vraždí
Proto se jejich fikčním podobám tak dobře daří v žánru zvaném noir. Mohou to být docela obyčejné ženy, které se dotknou ve správný čas citlivého místa zabijáka. A ten pak kvůli jejich životu či pomstě jejich smrti projde temným údolím až na elektrické křeslo, jako třeba v Sin City od Franka Millera.
Anebo to jsou skutečné démonky, jako Josephine. Osoby s minulostí dlouhou a temnou. Ohrožení každého muže, kterému zkříží cestu. Přestože jim nic zlého nepřejí. Ale nemohou jinak. Josephine, ona Fatale ze stejnojmenné komiksové série, jejíž závěrečný pátý díl koncem roku vydal BB/art.
Když noir, tak scenárista Ed Brubaker a kreslíř Sean Philips. V americkém vydavatelství Image si vydupali velmi exkluzivní smlouvu a publikují zde komiksy kombinující kriminální žánr a retro noirovou atmosféru. Český čtenář zná jejich Criminal a Zatmívačku, stejného ražení je i pětidílná Fatale. Ta je navíc okořeněná pořádnou porcí cthulhu. Jestli nevíte, co je cthulhu, tak buďte rádi a raději po tom nikdy, nikdy nepátrejte a žijte dál život ve sladké nevědomosti.
Josephine je – jak už to v noirových příbězích bývá – sličná brunetka, s tělem, pro které by člověk vraždil, s obličejem, který máte chuť chránit. Ve skutečnosti byste naopak měli vzít nohy na ramena. Téměř každý muž ji chce. A ten, kdo se jí dostane příliš blízko, nekončívá šťastně.
Vypadá to, že Josephine není obyčejná smrtelnice. Prochází dějinami, stále stejně mladá, a nese si s sebou břímě, které by normálního člověka přivedlo k šílenství. Což se ostatně asi dvakrát v této sérii stane. Zažila totiž chladný dotek „tamtěch“, slizkých božstev z netečného vesmíru, která se jednou mohou vrátit.
Víra je milosrdná lež
Tam, kde jsou božstva, jsou i kulty. A vyznavači. A oběti. Krvavé oběti, dlužno v tomto případě říci. A další tvorové, kteří jsou lidmi jen navenek. Josephine se před nimi dlouho skrývala, ale dobře ví, že utéct jim nemůže. Proto vyráží do protiútoku. Muže poblázněné její krásou, a v případě nutnosti i telepatickými schopnostmi, využívá jako návnady. Umírají brzy. Jedinou výjimkou je novinář, který je pro ni možná podobně osudový jako ona pro něj. Sice ho Josephine v prvním díle připraví o nohu, ale copak je toto důvod, proč za svou osudovou láskou dál nepajdat a netoužit po její omamné přítomnosti?
Brubaker temnotu velmi dobře dávkuje. Běžné vraždy jsou tu na denním pořádku; ilustrátor si obzvláště hoví v prostřelených hlavách s chybějícím kusem lebky. Zato nelidská temnota stále jako by číhala za rohem a podobně jako ve starém dobrém Alienovi z ní vidíme jen sem tam malý kousíček.
Obzvlášť působivý je v pátém dílu monolog o srovnání tradičních křesťanských bohů s těmi, jimž slouží ústřední padouši. Jejich bohové „nevyžadovali víru… dávali důkaz. Důkaz, že vesmír je mnohem drsnější a ukrutnější místo, než si kdy dokázali představit.“
Tím způsobem je velmi dobře udržováno napětí po celou sérii, která patří v kriminálně-hororovém žánru k tomu nejlepšímu, co u nás vyšlo.
