Kniha Po povrchu je zajímavým čtením pro začínající fotografy i milovníky čistokrevného bulváru
Sběratelství, hromadění, značky, konzum, kokain. Sprejerské začátky, abstinentské konce… Právě vyšla suma vzpomínek a postřehů fotografa Tomáše Třeštíka, jehož promyšlenými, často vtipnými a vždy technicky dokonalými portréty se před lety těšili i čtenáři Reflexu.
Třiačtyřicetiletý portrétní a reklamní fotograf, známý mezi svými hatery též jako „nafoukanej arogantní floutek, co řeší jen tenisky a podobný kraviny“ (str. 19), pochází z rodiny, jejíž členové měrou, šíří a pestrostí svých talentů uvádějí Čechy v úžas. Dokumentaristku Helenu Třeštíkovou a její práci zná snad každý zletilý Čech, kvalita knih jejího manžela, architekta a sběratele umění Michaela, je setrvale vysoká a pracovitost, organizační schopnosti a nápaditost Tomášovy mladší sestry Hany, političky a filmové produkční, jsou nezpochybnitelné. O jedné z tuzemských komerčně nejúspěšnějších spisovatelek a v posledních letech i scenáristce, jeho manželce Radce Třeštíkové, nemluvě... V takové konkurenci může být těžké se prosadit, zvláště pak v oblasti psaní.
Lehkou rukou
Tomáš Třeštík se svou literární prvotinou Po povrchu (právě ji vydalo nakladatelství Motto, jehož redaktoři tentokrát zavřeli oči nad obecnou češtinou a vulgarismy, ale bohužel i nad řadou překlepů) v mnoha směrech uspěl. Název správně naznačuje, že na nějaké filozofování a stylistické cizelérství autora neužije, ale to u sedmatřiceti krátkých kapitolek z pera člověka proslulého ostrými facebookovými statusy čtenáři věru hledat nebudou. Zvlášť budou-li se rekrutovat z jeho bezmála čtyřiceti tisíc sledujících na Instagramu, což nakladatel anoncující už dnes titul jako bestseller jistě očekává.
Co tedy čtenář najde? Atraktivní detaily z profese snů, od podstaty po pozlátko. Vyznání směrem k oborovým idolům, zejména Bohdanu Holomíčkovi, až příliš osobní detaily ze života několika fotografických mediálních špiček, (ne)veselé historky z natáčení i nečekané postřehy, které zaujmou nejen fandy do focení. Namátkou: „Posledních patnáct let mi fotky retušuje jedna holka, Monika. Říkám jí Momo. Spolehlivá, pečlivá, jsme sladěný, nemusím jí podrobně vysvětlovat, co chci, ví to. Mám jí v telefonu ve složce nejčastějc volaných čísel, mluvíme spolu párkrát týdně, často si vyměníme desítky mailů denně. Naživo jsem jí viděl naposledy před osmi lety.“
Zlatá mládež zkouší psaní
Jak je patrné z předchozí ukázky, milovník klasické krásné literatury si bude na stylistickou stránku knížky chvilku zvykat. Na druhou stranu forma dobře koresponduje s obsahem – když se někdo vyznává z jisté příchylnosti ke konzumaci kokainu a alkoholu v mnohem větším než malém množství nebo z letité obliby, řekněme, krátkodobých či souběžných známostí, korektní užívání přechodníků od něj nečekáme. Místy se zpovídá s obdivuhodnou upřímností, jinde je bezohledná přímost prostě na zabití; kdo by chtěl být jeho manželkou a číst si o všech těch holkách, co s nimi "trošku kamarádil"? Říká se, že gentleman si užívá potichu, ale Tomáš Třeštík neudrží jazyk za zuby, a co na kterou/kterého ví, to poví, padni komu padni. Fakt, že vynechá příjmení, v případě známých osobností skutečně nic neřeší, a komu na mediálním trhu chybí bulvární časopisy typu Spy, ten díky této knize bažení po soukromých perličkách rozhodně ukojí. I pokud jde o samotné Třeštíkovy. Jen tu Radku v textu až na hrstečku výjimek nenajdeme, což je rozhodně pro dobro věci.
Knížka na jednu noc
Tomáš Třeštík, známý v rámci tzv. Letenské party (formálně založené Hankou Třeštíkovou!) jako kalič a bavič, umí vypravovat a dobře, že se do toho pustil. Jeho sprejerské historky z minulého tisíciletí osvětlí mnohé a popis jeho školních let člověka vrátí do těch vlastních. Poslední z více než dvou set stránek čtivé knížky na jeden večer pak znovu prokáže autorův smysl pro pointu: v závěru sebekritické litanie na adresu vlastního literárního debutu („Pro někoho asi hromada lacinejch banalit, pro mě očišťující vyjednávání se sebou samým a chuť najít konečně cestu. (…) Pokus jít poprvý trošku do hloubky. Protože zatím jsem celej život vlastně jen tak klouzal po povrchu.“) přijde tak půvabně sebeironizující shození, že se čtenář neubrání úsměvu a pocitu uspokojení: Tak se mu i tohle povedlo, klikařovi.
