Když krev teče víc než čůrkem a index R upírské nákazy vyrazil do exponenciály
Jméno Georgese Besse zná český čtenář již z komiksového románu Bílý láma, který napsal sám Alejandro Jodorowsky a Bess jej doplnil kongeniálními ilustracemi. Nyní máme v rukou komiks Dracula (vydalo Argo), který je výhradně Bessovým dílem.
Možná pootočíte oči v sloup: zase další adaptace hororové klasiky? Kolikrát ještě přijde nějaký nakladatel s novým komiksovým zpracováním Draculy? Kolikrát někdo vytáhne z hrobu Lovecrafta? Kdo nám znovu připomene, jaké povídky psal Poe? Nechybí náhodu na knižním trhu asi tak dvacáté vydání Frankensteina? (Nebojte, alespoň dvě další vydání románu Mary Shelleyové se už chystají.)
Věrný Dracula
Položme si tedy otázku: co nám může dát Dracula nového? Nové adaptace klasických děl mohou dílo nově interpretovat, zejména když se jedná o adaptaci divadelní nebo filmovou. Takovým případem ale BessůvDracula není. Drží se velmi věrně ducha románu, dějově přidává jen okrajové dějové zákruty, ale rozhodně se nepokouší o nový pohled na klasiku, o vytažení dříve přehlížených prvků, jako to učinil třeba filmový Dracula od Francise Forda Coppoly v roce 1992.
Přesto můžeme mít z této knihy potěšení, a to hned dvojí. Jednak je to samozřejmě výtvarníkova kresba. Je neuvěřitelně suverénní, vynalézavá, a přitom stále velmi dobře čitelná. Autor se pohybuje mezi novogotikou a secesí, zatímco obličeje postav jako by byly zase vypůjčeny z nějakého westernu. Každé pole, každá stránka je trošku odlišná, a přitom celek zachovává jednotný ráz. Panely jsou bohatě prokreslovány, jsme svědky doslova výtvarných orgií. Linie se splétají, organicky bují, na spodních částech panelů se zlověstně rozkládá čerň symbolizující vše podzemní a zásvětní.
I Keith Richards dostal roli!
Po vzoru symbolistů a novoromantiků nevidí Bess zásadní zlom mezi krásou a hnusem. Barokní memento mori tu vyskakuje z každého zákoutí, jen umrlčí lebky jsou navíc obdařeny dvěma špičatými zuby. Vše se nese v obřadní vážnosti podpořené archaizujícím slovníkem, ale sem tam si autor neodpustí drobný vtípek. Třeba blázen Renfield, který je mentálně napojen na Draculovu mysl, je vyobrazen jako kytarista Keith Richards. Zřejmě se jedná o narážku na občasný nevěřícný dotaz fanoušků, jak je možné, že někdo, kdo bral tolik drog, mohl v plné muzikantské síle dosáhnut tak požehnaného věku. Keith tyto pochyby ještě umocnil vydáním alba The Vampire Strikes Back.
Čúrek sem, čůrek tam
Dalším úsměvným momentem, tentokrát specifickým pro české vydání, je zapomenutá poznámka grafičky, která se podivuje slovu „čúrek“ a navrhuje jej nahradit jiným slovem. Z nějakého důvodu je poznámka vysázena jako text v jednom z panelů, navíc zrovna v jedné z dějově nejvypjatějších scén. Domnívám se, že tato chybička toto dílo spíš zdobí než kazí. Asi jako když drobný kaz udělá z běžné známky vzácnost.
Druhé potěšení z četby a prohlížení této knihy plyne z nabídnuté možnosti znovu si užít upírský příběh Brama Stokera. Sice je to dílo blízké spíše spotřební lidové četbě než vrcholům krásné literatury, ale nemůžeme nepřiznat, že má dokonale promyšlenou strukturu. V ději se setkáváme s řadou symetrií, opakovaných motivů, které se vracejí v různých gardech, napjatého očekávání a rozkoše z naplnění tušeného, jakož i s příkladným dějovým obloukem, který se kruhem vrací tam, kde vše začalo. Jako by Stoker knihu psal s Poeovým návodem na stvoření dokonalé básnické skladby po ruce.
Jít zlu po krku
Stoker dávno před Lovecraftem úspěšně využíval metodu, kdy čtenář tuší mnohem více než naivní protagonista. Ten jako by byl přímo slepý ke kupícím se zlověstným znamením. Ale i z tohoto čtenářského nadhledu plyne neskonalé potěšení z příběhu. Je to onen typ uspokojení „já vám říkal, že to špatně dopadne“. A zároveň na konci přijde utišující zjištění, že i když vše dopadá špatně, stále je v naší moci rozeznat zlo a jít mu, hm, po krku.
Alespoň v literatuře.
