Českoslovenští legionáři v Rusku, splněný sen a sibiřská anabaze
O většině Američanů platí, že se v geografii, zvláště té týkající se střední a východní Evropy, příliš nevyznají. Pokud nejsou erudovaní jako historik Timothy Snyder, Česko si pletou s Čečenskem, Slovensko se Slovinskem a Litvu s Lotyšskem. To však rozhodně neplatí o zahraničněpolitickém analytikovi Kevinu McNamarovi.
Kevin McNamara je navíc obdařen navíc nadáním poutavě vyprávět; jeho podrobnou knihu VELKÝ SEN DVOU MALÝCH NÁRODŮ, nesoucí podtitul Československé legie v Rusku a vznik první republiky, vydalo pražské Nakladatelství Slovart v překladu Kláry Petříkové.
Bez čs. legií by nebylo republiky
Z bohatého poznámkového aparátu a hojných odkazů vyplývá, že autor vytěžil nejen řadu anglosaských a jiných zahraničních autorů, ale také prvorepublikovou literaturu, na problematiku legií mimořádně bohatou, včetně díla druhého československého prezidenta Edvarda Beneše Světová válka a naše revoluce, jakož i díla našich publicistů žijících v cizině.
Připomeňme nesporný fakt, na nějž se přitom někdy rádo zapomíná, nebo se alespoň zlehčuje, a sice že bez vystoupení československých legií v Rusku by nade vši pochybnost nikdy nebylo samostatné Československé republiky. Jestliže k 15. únoru v nich sloužilo 15 997 vojáků, v okamžik evakuace z Ruska, dokončené 2. září 1920, čítaly 56 449 vojáků. Padlo a zemřelo 4112 legionářů včetně nejméně 280 v boji proti německé a rakousko-uherské armádě. Z toho jednoznačně vyplývá, jak velký podíl měli na boji proti bolševismu, jehož se západní mocnosti bály jako čert kříže. Pro srovnání: americká expediční vojska na severu Ruska ztratila od začátku září 1918 do začátku srpna 1919 jen 235 padlých a zemřelých a na východě, na Sibiři, od poloviny srpna 1918 do začátku dubna 1920 353. Příspěvek československých legií, jež přechodně ovládly dokonce transsibiřskou magistrálu, v boji proti bolševismu je tedy markantní.
Francouzský prezident Raymond Poincaré pokládal jejich sibiřskou anabazi za slavnější než výprava Xenofóntových deseti tisíc Řeků, kteří šťastně dorazili k Černému moři, a britský premiér David Lloyd George v roce 1918 prohlásil: „Dobrodružství a vítězství této malé armády je jedním z největších eposů našich dějin.“ Tak vysoko oceňovali vrcholní představitelé dvou vítězných dohodových velmocí úsilí do té doby jim nepříliš známých Čechoslováků.
I tehdy byly prebendy a trafiky
McNamarova kniha, jež se soustředí především na dva rozhodující a vzájemně provázané prvky, totiž diplomatické úsilí zahraničního odboje pod vedením T. G. Masaryka a legionářskou epopej v Rusku, je přínosná mimo jiné proto, že již po první světové válce někteří Češi a Slováci usazení ve Spojených státech, jakož i Němci kritizovali různé prebendy, kterým se legionáři za první republiky těšili. Ty se ovšem – a tady se nelze divit – nezamlouvaly ani statisícům mužů sloužícím v ozbrojených silách podunajské monarchie, jichž bylo mnohonásobně víc než legionářů a mnohonásobně víc jich také „za císaře pána a jeho rodinu“ obětovalo zdraví a mnohdy i život.
Kde tu cifru vzal?
Na závěr této recenze si nelze odpustit drobnou polemickou poznámku. Autor v deváté kapitole, nazvané Sibiřské pohledy, tvrdí, že do ruského zajetí padlo 2 104 146 rakousko-uherských vojáků! Ačkoli podle hlášení armády v poli vykazovala císařská a královská branná moc za celou Velkou válku 2 118 190 zajatých a nezvěstných... První zmíněnou, zcela fantastickou cifru uvedl roku 1997 ruský historik N. V. Grekov v článku Němečtí a rakouští zajatci na Sibiři(1914–1917) ve sborníku Němci. Rusko. Sibiř, vydaném v Omsku. Jenže podle jiného ruského historika, Sergeje Nělipoviče, opírajícího se o nejpodrobnější dílo na dané téma, Poslední válka Rakousko-Uherska, činily jeho ztráty na východní (tj. ruské a rumunské) frontě 311 678 padlých, 1 194 147 nezvěstných, 1 063 486 raněných a 1 704 551 nemocných. Do kolonky „Nezvěstní“ přitom spadali jak váleční zajatci, tak i nenalezení padlí, dezertéři, jichž bylo v armádě habsburské monarchie nemálo, a přeběhlíci. Dokonce i bývalý ruský hlavní stan, mající – jako ostatně i jiní generálové – tendenci nepřátelské ztráty nafukovat, uváděl mnohem nižší číslo.
