Před sto lety vyšel román o Švejkovi, postrachu ctihodných čtenářek, Enšpíglově vnukovi a Boratově praotci
„Stojí to všechno za hovno,“ praví hospodský Palivec už na straně 9. A vzápětí, po prosbě o komentář k aktuálním vnitropolitickým událostem („tak nám zabili Ferdinanda“), výše zmíněný sečtělý sprosťák doplňuje: „Já se do takových věcí nepletu, s tím ať mně každej políbí prdel.“ I tyto citace patří mezi důvody, proč ženy nenáleží k typickým čtenářům čtyřdílných Osudů dobrého vojáka Švejka, jejichž první část, V zázemí, slaví právě dnes, 1. března, sto let od svého vydání.
Však i meziváleční knihkupci odmítali Osudy kvůli jejich vulgárnosti prodávat, když vycházely v laciných sešitech na pokračování jako lidová četba, a kritici-intelektuálové je vesměs odmítli. A psychologa ani psychiatra jsme sice v této souvislosti o komentář nežádali, ale mezi další příčiny dámské lhostejnosti či přímo averze ke Švejkovi nejspíš patří i děs z představy, že mezi českými muži, potenciálními životními partnery, existují takových Švejků tisíce. A tenhle „horror Švejkui“ nezmírní ani vžité ladovské ilustrace, ani usměvavý mastný knedlík v podání Rudolfa Hrušínského nejstaršího.
Nebohá torza žen ve Švejkovi
Sama jsem Švejka přečetla až na vysoké, při studiu bohemistiky; ze středoškolských seznamů povinné četby v průběhu mých studií jaksi vypadl a za posledních dvacet let se někam vytratily i samotné seznamy. Někdy v jedenadvaceti už jsem ho přečíst prostě musela, pan doktor (Václav Vaněk) poručil a zkouška z české literatury první půli dvacátého století byla znalostí tohoto díla podmíněna (stejně jako přečtením dalších snad dvou set knih).
Protiválečné romány jsem milovala, od všemožných Remarquů po Krále Krysu, ale jak mi není blízké mísení žánrů v kinematografii, nemusím ho ani v literatuře. Satirický aspekt Švejka mi dával zabrat a fóry z kategorií „hospodský humor“ a „vulgarismy“ tehdejší abstinentce se skautskými kořeny nepřipadaly příliš vtipné. Navíc román postrádá tradiční dějovou linii, je to spíš volný sled obrazů a scén, přerušovaný více či méně slabomyslnými rozhovory a Švejkovým zdlouhavým vyprávěním ad libitum.
Marně jsem též hledala ženské postavy, s nimiž bych se coby zárodečný terčík pražské kavárny mohla ztotožnit. Kdybych byla v roce 2002 znala svou budoucnost hospodyně, domácí učitelky a hlavy početné, žravé a nepořádné rodiny, jistě by mi byla figura posluhovačky paní Müllerové bližší. Vžít jsem se nedokázala ani do nebohých manželek, které přebíraly živnost po svých zatčených mužích (paní Palivcová), ba ani do houfu milostnic nadporučíka Lukáše. „Ženy byly duší jeho bytu. Ony stvořily mu domov. Bylo jich několik tuctů…“ A vyšívaly mu harmonogramy na spoďáry, nakupovaly a posléze oprašovaly v bytě serepetičky a vyvářely jak o život. Ne že bych minimálně v posledním roce nedělala lautr to samé, ale tehdy mi podobné činnosti připadaly nedůstojné myslící bytosti.
Karikatura, a přitom národní hrdina
Zkuste se však ztotožnit se samotným Josefem Švejkem, jenž je vedle Járy Cimrmana nejvýznačnějším českým národním rekem. To ostatně dokládá i fakt, že romány o Švejkovi byly přeloženy do šedesátky světových jazyků, a jsou ne-li nejčtenějším, pak jistě nejpřekládanějším českým literárním dílem. Švejk je postrachem každé praktické ženy (proto nejspíš sám manželku neměl): byl vojenskou komisí prohlášen za blba, trpěl revmatem (v díle se nedozvíme, kolik mu vlastně bylo, ale o kondičku zjevně nijak nedbal) a přílišnou vášní pro plný půllitr, soustavně žvanil nesmysly, zdlouhavě a od věci, a v životě nesáhl na pořádnou práci, nepočítáme-li prodej psů, což vlastně žádná pořádná práce není. Byl zároveň rezignovaný a plný elánu, konal rychlostí blesku, aniž však tušil, co činí. Ten simulant a sklerotik dokázal ztratit dvacet knoflíků od mundúru, který jich snad dvacet ani nemohl mít, a browningu říkal brovnink. No partie jak blázen, ne? Myslím, že jakkoli ženy čtou beletrii podstatně častěji a vášnivěji než muži, tomuto románu se vyhýbají jak čert kříži už jen proto, aby si nemusely připustit, že takovíto muži existují a že by jim mohli v rámci námluv vstoupit do cesty.
A to přes fakt, že jako realisticko-humoristický román se Osudy dobrého vojáka Švejka četly snad jen v letech po svém prvním vydání. Jak totiž podotýká Petr A. Bílek v hesle Jaroslav Hašek ve Slovníku českých spisovatelů, Švejka „lze jen stěží vnímat jako člověka z masa a kostí. Proto ztrácejí smysl i jakékoli úvahy o mravních aspektech jeho jednání.“ V Haškových předválečných povídkách ze souboru Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky (1912) byl tento obecní blb ještě celkem standardní humoristicko-satirickou figurkou, ale později se stal všemocným monstrem na způsob Godzilly (vlastně spíš Pikačua). Vždyť sloveso švejkovat zlidovělo a Švejkova problematická letora je po dekády přisuzována celému národu – někdy dokonce hrdě samotnými Čechy.
Kdy začíti Švejka čísti?
Hned. Není lepší chvíle než právě tato, respektive jakákoli v uplynulém roce. Osudy dobrého vojáka Švejka byly psány proti zbytečnému umírání a krizi a popisovaly zdánlivě bezvýchodnou situaci. Tu zde už nějakou dobu máme. Švejk se vysmívá establishmentu a vrchnosti a zároveň nenabízí vůbec žádné alternativní řešení. Skutečnost přijímá tak, jak leží a běží, bez iluzí a ideálů, a pokud v něčem vidí smysl, tak ve všednodenních elementárních hodnotách – jako to teď v instinktivní sebeobraně dělají mnozí z nás.
Vlastně by se hodilo, kdyby někdo v dnešní neutěšené situaci napsal pokračování Švejka – třeba by se to zdařilo lépe, než když se spisovatel Karel Vaněk pokoušel po Haškově smrti dopsat nedokončený čtvrtý díl (nehledě k dílu pátému a šestému, které přidal v jediném roce). Tento nový Švejk by, podobně jako Borat nebo kdysi Enšpígl, zesměšňoval floskule a myšlenkové prázdno, které nám tu nabobtnalo do nesmyslných nařízení, jež se mění s každým dnem, vzájemně se popírají a drtí lid jak zrno na mouku.
Možná však literáti váhají kvůli obavě z nadbytečnosti takového konání: švejkovských postav se na politických postech nachází pohříchu nadbytek a celý národ je povinně sleduje ve večerních zprávách. Tak k čemu o nich ještě psát romány.
