Když je autor považován za žijícího klasika, může to s jeho tvůrčími snahami pěkně zamávat. V dějinách literatury najdeme množství autorů, kterým se vinou nebývalého úspěchu a uznání rozsypala pozdní bibliografie do opatrných a bezkrvých pokusů, často neohrabaně klopýtajících kvůli snaze přiblížit se dřívějším úspěšným dílům. Jedno je jasné – Ivan Wernisch mezi takové spisovatele nepatří. Přitom kdo jiný by měl cítit tíhu svého díla?
Tento básník, který debutoval počátkem šedesátých let a od té doby vydal těžko obsáhnutelné množství knih, má na kontě v podstatě všechny ceny, které může básník, respektive spisovatel v České republice získat – Státní cenou za literuru byl vyznamenán v roce 2012, Cenou Franze Kafky o šest let později. A před dvěma lety si na Wernische vzpomněli i porotci Magnesie Litery. Pokud by tento neúplný výčet nestačil, lze ještě poznamenat, že se Ivan Wernisch dočkal už i vlastní monografie. A ne ledajaké: titul Daleko do ničeho. Básník Ivan Wernisch napsal básník a literární historik Petr Hruška – jehož díla se bezpochyby v budoucnu taky nějaký badatel ujme.
Tralala
Zátěž poct však tvorbu Ivana Wernische nijak nepoznamenala. Za rok osmdesátiletý básník dál publikuje tempem, kterému i pravidelní čtenáři přestávají stačit; jeho zatím posledním počinem je před několika týdny vydaná Almara. Kniha vyšla v nakladatelství Druhé město a obsahuje i nepříliš rozsáhlý, ale citlivý doslov romanisty a překladatele Jiřího Pelána.
Ten kromě jiného upozorňuje na to, že „Wernisch je nesmírně kultivovaný intelektuál, svým způsobem poeta doctus“. Tato slova potvrzuje celá Wernischova bibliografie. I v Almaře najdeme texty vycházející z nejrůznějších kulturních tradic, básně opírající se o všelijaké narážky a odkazy. Pro očividný důkaz netřeba chodit daleko. Sbírku otevírá motto převzaté od Vladimíra Holana a hned první báseň sbírky, Ptal jsem se mladé dívky, odkazuje k Holanově básni Ptala se tě…: „Ptal jsem se mladé dívky, / co je poezie // To nevím, řekla, / já jsem tady nová // I zeptal jsem se staré děvky / a děvka se jen zasmála: / To bych chtěl každej, tralala“.
Šíře a všežravost
Jak vidno, odkazování se k intelektuálně náročným Holanovým veršům probíhá u Ivana Wernische poněkud jinak, než jak bychom si asi představovali. Tuto domněnku ještě posiluje báseň následující nazvaná Ptal jsem se okapové roury; ta začíná verši „Ptal jsem se okapové roury, / už nevím proč a nač, / vzpomínám si, že z kapsy / vypad mi uzenáč (…)“. Těžko hledat druhého básníka, který by tak promptně přešel od Holana k uzenáči. A zároveň se neuchýlil k bezuzdnému ironizování všeho a všech.
Jak totiž píše Jiří Pelán: „Přes všechnu hravost není pro Wernische poezie hrou.“ Básník vytváří vlastní, zcela jedinečné univerzum, a to v jednotlivých knihách i napříč svou bibliografií. Čtenář-detektiv může strávit hodiny hledáním odkazů, parafrází, výpůjček a všeho možného, co se v jeho knihách skrývá. Šíři a všežravost básníkova záběru zrcadlí i množství jazyků, jež užívá – ve sbírce Almara číhají na čtenáře verše ve slovenštině, ruštině, němčině či maďarštině.
Radovat se z poezie
Nejednoho z pravidelných čtenářů Ivana Wernische možná napadne, zda už se autorova poetika poněkud neopotřebovává či zda už nejede na volnoběh. Některé básně by možná, vytrženy z celku, mohly působit jako pouhá hříčka, nakročení k čemusi ucelenějšímu, ano, snad i serióznějšímu. Ale u vědomí celé sbírky odpadnou pochybnosti jako uzenáče z kapes. V Almaře najdeme vše, co dělá Wernische Wernischem: odzbrojující lehkost, nevázanost, dětsky zabarvenou imaginaci nacházející zalíbení v dávno zašlých časech a dalekých kulturách. Nejnovější sbírka Ivana Wernische čtenáře zkrátka pohltí a nabídne mu možnost radovat se z hravých a fascinujícíh zákrutů jazyka a imaginace, které lze nalézt snad jen v poezii. Nebo snad jen v poezii Ivana Wernische?
