Špionáž, řemeslo urozených: Jak Karel Pacner viděl čs. vyzvědače od Haužvice po Köchera
Když koncem loňského roku vydalo nakladatelství Kniha Zlín nesmírně obsáhlou, třísvazkovou knihu Karla Pacnera ČESKOSLOVENŠTÍ VYZVĚDAČI, zahrnující období 1914–1989, nemohlo tušit, jak aktuální se stane právě v těchto dnech, kdy vrbětická aféra a údajný teroristický útok agentů ruské Hlavní správy rozvědky (GRU) rozhýbaly naši politickou scénu natolik, že zastiňují dokonce i covid-19 a průběh vakcinace.
Ing. Karel Pacner, jenž bohužel letos 7. dubna zemřel v požehnaném věku 85 let (občas přispíval i do Reflexu), na sebe strhl pozornost již v mládí jako neúnavný popularizátor vědy, zvláště kosmonautiky, jíž věnoval celou řadu publikací. Po sametové revoluci obrátil svůj badatelský a publikační zájem k tématu neméně atraktivnímu – dějinám, a zejména špionáži. I v tomto oboru se projevil jako plodný a uznávaný autor.
Řemeslo urozených
Svou trilogii o našich špiónech tematicky rozdělil na periody 1914–1945, kdy československé zpravodajství vděčilo za své úspěchy budoucím generálům Čeňku Haužvicovi a Františku Moravcovi, kterým je také kniha věnována, 1945–1968, kdy sice často pracovalo v zájmu Moskvy, ale mohlo se pochlubit úspěchy, a 1968–1989. Pokud někdo namítne, proč se autor nevěnoval také pozdějším letům, musí si především uvědomit, že špionáž je „řemeslem urozených“, jak známý francouzský spisovatel Pierre Boulle nazval svou knihu o vojenské špionáži za druhé světové války, a nelze vyžvanit všechny utajované skutečnosti, jak k tomu dnes dochází u nás. Ostatně po „sametu“ se toho o činnosti poválečné československé rozvědky vyneslo na světlo boží tolik, že nejeden profesionální zpravodajec asi zaplakal.
Maffie, matka státu
Naše tajná služba vznikla dokonce dřív než Československo. Vždyť hlavní složku domácího odboje představovala Maffie, vykonávající zpravodajskou a konspirační činnost proti Rakousko-Uhersku. V meziválečném období se naši rozvědčíci zaměřovali hlavně na odhalování podvratné a špionážní činnosti Německa a Maďarska, potenciálních úhlavních nepřátel. Únik zpravodajců v čele s Františkem Moravcem do Británie doslova za pět minut dvanáct je všeobecně dobře známý.
Rozhodně žádní čučkaři
Pokud jde o aktivity naší rozvědky po únoru 1948, dnes převládá tendence je paušálně dehonestovat jako služby primárně v zájmu a ve prospěch Moskvy. Je však třeba připomenout, že československé rozvědce se také podařily natolik husarské kousky, jako například získání informátorů mezi britskými labouristickými poslanci a ministry, k nimž je nutno připočítat šéfa rakouské kontrašpionáže, náměstka prefekta Velké Paříže apod. Tohle určitě žádní čučkaři nebyli.
Pravda, někteří přeběhli na Západ. K nejznámějším z nich patřil Josef Frolík, autor vzpomínek Špión vypovídá, jenž práci pro Státní bezpečnost zaměnil za roli špióna CIA.
Koho přitahuje práce tajných služeb zasazená do mezinárodního kontextu, ten Pacnerovo životní dílo zcela určitě zhltne jedním dechem a bude zase o hodně moudřejší.
