Velký vezír Iznogud: Nejlepší padouch Asterixova autora poprvé v češtině
René Goscinny. Jméno, které je v Česku velice dobře známé díky Asterixovi. Sám slavný scenárista sice zemřel již v roce 1977, ale do dnešních dní patří mezi nejvtipnější tvůrce frankofonního komiksu. Vedle neohroženého Gala Asterixe a pistolníka Lucky Lukea je Iznogud jedním z jeho nejslavnějších hrdinů. A od června je k mání i česky, ve skvělém překladu Richarda Podaného.
V doslovu Velkého vezíra Iznoguda, jejž vydalo nakladatelství Crew v edici Mistrovská díla evropského komiksu, se dočteme, že ve Francii prý dokonce zlidovělo rčení „Chce se stát kalifem místo kalifa“, které se užívá k označení kariéristů. Tahle jediná věta není pouze oblíbenou hláškou hlavního nehrdiny; je zároveň dokonalým shrnutím celého dějového oblouku.
Kalifem místo kalifa
Velký vezír Iznogud vycházel deset let časopisecky (nejvíce epizod otiskl časopis Pilote), tudíž nejde o tak rozsáhlé příběhy, na jaké jsme zvyklí u Asterixe. Navíc dějová linka zůstává ostinátní: Iznogud je vezírem velkého kalifa, náměstka nebes, a touží po jeho místě. Na počátku stojí vždy naprosto nepříčetný plán, jak zmíněného cíle dosáhnout. Následuje gejzír slovních hříček a gagů, které pobaví i půlstoletí po vzniku tohoto humoristického komiksu. Závěr je také jasný – naprosté selhání s následky pro Iznoguda takřka vždy fatálními. Ovšem jde o komiksový seriál, takže v další epizodě je Iznogud opět při plné síle a připraven stát se kalifem místo kalifa.
Iznogud je báječný – ale vřele doporučujeme „nesežrat celou bonboniéru najednou“. Dejte si načas. Přečtěte si denně příběh dva, no dobře, možná i tři, ale zkrátka a dobře – šetřete si to. Jen tak totiž doceníte, co všechno René Goscinny vymyslel a Jean Tabary nakreslil. A také Richard Podaný přeložil. Goscinnyho oblíbeným modem operandi, jejž ostatně hojně využívá i v Asterixovi, jsou totiž jazykové hrátky.
A nějaké to narážení na kůl
Tak třeba když se Iznogud rozhodne, že kalifa Hárúna al-Pašíqa, který většinu času tráví siestou, nechá zhypnotizovat, následuje dialog, kdy se v každé bublině musí objevit slovní hříčka související s okem. Je to tak dobré, až je to otravné, což si uvědomoval i samotný autor, takže Iznogud vzápětí vyhrožuje naražením na kůl, pokud ještě někdo udělá další hříčku s okem v hlavní roli.
Snad ještě lepší jsou komentáře u pasáží scénáře, které jsou nutné pro posun děje, ale hříčku neobsahují. Tak třeba při snaze utopit kalifa Iznogud volá: „Hurá do vody! Hurá do vody!“ Naivní vládce mu odpovídá duchaplně: „Hurá! Hurá!“ a přihlížející chlapec scénu neúprosně komentuje lakonickými slovy: „Tak a je to. Za tenhle dialog literární cena nebude ani omylem.“
Co všechno mu nevyšlo
Možná je dokonce škoda vyjmenovávat, při čem všem se Iznogud nestane kalifem, protože vás nechceme připravit o možnost užít si to všechno poprvé na vlastní kůži a protože Goscinnyho nápady jsou stejně neuvěřitelné jako sofistikované. Je totiž jednoduše geniální variovat tolikrát dokola tu samou dějovou linku, aniž by čtenář zaznamenal propad v kvalitě scénáře.
A tak přivítejte Iznoguda (jehož jméno pochází z anglického „is no good“, tedy „není dobrý“), který měl být vedlejší postavou v příbězích skvělého uondaného kalifa al-Pašíqa, ale strhl na sebe veškerou pozornost. Je tak špatný, že si ho zcela jistě zamilujete, a třeba o kariéristech okolo vás začnete s pomrkáváním říkat, že se chtějí stát kalify místo kalifa. Na to, kolik je Iznogudovi let, je stále v bezvadné formě a jako bezstarostné letní čtení ho můžeme vřele doporučit.
