Přesně takhle jsem to chtěla: Billie Eilish v devatenácti vydává desku, o kterou se jiní snaží celý život

S debutem When We All Fall Asleep, Where Do We Go? (2019) Eilish a její bratr Finneas O’Connell v roli producenta získali šest cen Grammy a deska se brzy po vydání dostala na 397. pozici žebříčku nejlepších alb všech dob časopisu Rolling Stone. Druhou desku Happier Than Ever si u služby Apple Music ještě před vydáním předobjednalo více než milión posluchačů, čímž Eilish­ová překonala vlastní rekord s debutem. Rekordů umělkyně zlomila řadu, většinou souvisely s jejím mládím. Její hudba ale věkové hranice překračuje: Eilish s ní oslovuje své dospívající vrstevníky i kritiky o dvě generace starší.

Na Happier Than Ever se autorka posouvá od adolescentních témat k reflexi své pozice ve světě (zejména) popkultury. Většina z šestnácti písní je psaná ve druhé osobě, kde „ty“ či „vy“ už nejsou jen partneři v osobních vztazích, ale i dotěrní fanoušci, arogantní ­exekutivci, bulvární novináři nebo kritici všeználci. A někdy Eilish oslovuje i sama sebe – jako ve svižné písni Goldwing, kde zpívá: „Budou ti říkat, co chceš slyšet / pak zmizí / odnesou si tě jako suvenýr / A za rok tě prodají.“ Hlavním tématem je transformace. „Stárnu, a řekla bych, že zraju,“ zní první verš na celé desce a předznamenává vyspělé texty plné zdravé (sebe)ironie, nadhledu a nečekaných rýmů – jako třeba „Benz / influence“ o expříteli, který se prohání v mercedesu pod vlivem alkoholu.