Dominik Landsman o „svém“ filmu Deníček moderního fotra: Není divu, že dítě řve a zdrhá z natáčení
Jelikož je podle mé knihy natočený film a já osobně jsem byl přítomen asi čtyři dny na placu, můžu bez falešné skromnosti napsat, že toho o natáčení vím hodně. Jsem takřka znalec a z fleku bych mohl natočit teď a tady vlastní film. Samozřejmě mít na to peníze, scénář, talent, štáb, Toma Cruise a podobně. Když nad tím tak uvažuju, jenom peníze, scénář, talent, štáb a Tom Cruise mě dělí od toho, abych natočil legendární film, který by sbíral na festivalech ceny.
Teď ale nebudu psát o svém doposud nenatočeném filmu, jenž bude sbírat na festivalech ceny, ale o filmu podle mé knihy, který určitě bude taky sbírat na festivalech ceny. Nebudu psát o tom, jaké bylo natáčení, kolik prostoru dostala postava, již jsem ztvárnil, ani proč jsem měl vlastního kaskadéra. Dneska se podíváme na používání dětí ve filmu.
Někde jsem četl (a dost možná jsem si to vymyslel), že pro Deníček moderního fotra bylo použito na třicet dětí. Vzhledem k tomu, že film se odehrává v rozmezí téměř dvou let, tedy od početí až k oslavě prvních narozenin, bylo nasnadě mít v záloze víc variant dětí. Jako novorozenec by se blbě prodávalo roční batole. Ačkoliv batolata oproti novorozencům vypadají lépe a nejsou tak zmačkaná, vydávat batole za novorozeně by u diváka maximálně evokovalo lítost, že porod desetikilového chodícího mimina musel rodičku doslova rozervat a zanechal tam dole doživotní spoušť.
Z toho důvodu je nutné mít aspoň novorozeně, pár měsíců staré mimino a roční batole. To je takový dětský základ. Každá z těchto variant musí mít ještě takzvané náhradníky, protože natáčení s dětmi není jako natáčení se zvířaty. Děti se nedají vycvičit. Tedy ty starší ano, ale malé děti ne. Když vám potom dítě celý den řve a ve scénáři má napsáno, že se má smát, bohužel jeho herecká kariéra končí a nastupuje náhradník. Tohle je šoubyznys, milej zlatej. Takhle to tu chodí. Promarníš šanci a někdo jiný ji urve místo tebe.
Spousta dětí do zásoby je potřeba nejen kvůli špatným hereckým výkonům. Tu se nám dítě může rozbít, tamhle ho z placu odnese potulný šakal a tady nám dítě zase onemocní. Spotřeba dětí na běžný celovečerní snímek je poměrně veliká, nemluvě o tom, že tu je něco jako zákoník práce. Nejsem právník, ale tuším, že u nás není dětská práce úplně legální, takže natáčení s dětmi musí být rovněž nějak právně ošetřeno a ohlídáno. Ideálně pro producenta tak, že se dětem nezaplatí, a tím pádem to není práce, ale jenom koníček. Zda dostaly děti ve filmu použité za svůj výkon zaplaceno, nevím, ale nejspíš ano, a nechci na toto téma vyvolávat žádnou diskusi. Jak vidno, díky všem těmhle věcem se spotřeba dětí na film opravdu nafoukne a těch třicet kusů na natáčení není tak přestřelené číslo.
Ještě než tuto teoretickou úvahu založenou na pocitech a nulových znalostech ukončím, přiložím svou osobní zkušenost s natáčením s dítětem. Ve filmu hraju taxikáře. V ději jsme se nejspíš nacházeli někdy ke konci, protože filmové dítě již bylo batole a objektivně s ním bylo na placu téměř tolik práce jako se mnou. Pořád ho někdo musel uklidňovat, neustále něco žužlalo, odlézalo ze záběru, řvalo, když nevidělo mámu, a na pokyny režiséra nereagovalo nebo reagovalo špatně. Vlastně jako já, akorát já jsem na sobě neměl plíny.
V některých záběrech byla místo dítěte použitá panenka ve stejném oblečení, což mi přišlo progresívní a dost super, jelikož panenka neřvala a ani neměla tendence se někam odplazit. Bohužel pro všechny přítomné bylo potřeba v některých záběrech opravdové dítě. Jelikož je rozpočet na film oproti Avataru nebo Avengers o něco menší, nešlo dodělat dítě digitálně, takže se muselo natáčet s živým. Několikrát bylo potřeba celé natáčení zastavit, aby se dítě mohlo uklidnit nebo nakrmit. No úplně jako Johnny Depp při natáčení Pirátů z Karibiku.
Dokud byla na placu matka dítěte, bylo to relativně v pohodě. Nevím přesně, jak probíhaly jiné natáčecí scény, protože jsem jako taxikář nevylezl při natáčení z auta, ale s matkou na zadním sedadle natáčení odsýpalo. Když byl záběr na dítě, hodila se přes matku deka, aby nebyla vidět, a pohoda. Jakmile už ale vzadu seděla matka filmová, musela ta reálná z auta odejít a potom přišel řev.
Jako rodič, který empatii sypu z rukávu, kudy chodím, to dítě naprosto chápu. Odtržené od matky a vhozené do náruče cizích lidí se cítí naprosto bez kontextu, protože v jeho věku ten kontext vytváří jenom máma nebo možná i táta a zbytek kolem to dítě nechápe. To potom není divu, že je nervózní, řve a zdrhá.
Osobně bych své dítě v tak útlém věku k natáčení neupsal, ale ambice rodičů, kteří si skrze potomka hodlají plnit promarněné sny, bývají různé. Navíc tito rodiče, kteří za mrzký peníz a matný příslib možné filmové kariéry svého potomka k něčemu takovému propůjčí, jsou potřeba, protože bez nich by žádný film vzniknout nemohl. Tedy mohl, ale s digitálně přidaným dítětem a rozpočtem na úrovni Avengers.
