Všechny Vittoriovy ženy: Italský ironický tanec okolo fetiše
Ve společenském románu Všechny jeho ženy italská spisovatelka Caterina Bonvicini vypráví s burleskní frivolitou o vztahu jednoho muže se sedmi ženami: matkou, dvěma manželkami, dvěma dcerami, milenkou a sestrou.
Caterina Bonvicini (* 1974) si ve svém prvním česky publikovaném románu Všechny jeho ženy (v překladu Moniky Štefkové jej právě vydalo nakladatelství Grada) zdárně utahuje z machistického fetišismu, jak se traduje přinejmenším od pravěku v příbězích náčelníků různých druhů. Vittorio Fumagalli je jako idol, okolo nějž tančí jeho ženy rituální tance v srdceryvném vzývání. On jim však už dávno nerozumí. Zachovává sice konsensus, ale na tajňačku má vztah s přítelem, osvobodivý a inspirující, skrze nějž se loučí s dřívějšími stereotypy a životními klišé. Konečně může být sebou samým a netíží již svoji ženskou družinu. Ony však o něj přesto mají starost, mají jej pořád trochu rády, ač se jim odcizil a žije si svůj svobodný život homosexuálního intelektuála – univerzitního profesora se svými vrtochy a libůstkami ve směsici věčného jinošství a ryzího staromládenectví současně.
Příjemné letní čtení
O nepřítomném hrdinovi vypráví u štědrovečerní tabule sedm žen. Více však boloňská rodačka Caterina Bonvicini, autorka deseti knih pro dospělé čtenáře a dvou knížek pro čtenáře dětské, charakterizuje na základě jejich promluv je samé než Vittoria, jenž se zjevuje ponejvíce v pozadí výpovědí jako stínová balijská loutka. Vittoriovy ženy ve štafetě mimoděk vyprávějí o epoše uplynulých padesáti let, a kromě běžných i méně obvyklých starostí a strastí příslušníků vyšší střední třídy rozkošně promlouvají o italské, resp. severoitalské či spíše milánské kuchyni a víně, přičemž město Miláno se nenápadně stává jedním z hrdinů prózy podobně jako Řím ve stejnojmenném filmu Federica Felliniho. Elegantně promyšlený, lehce stravitelný román nevtíravě a zajímavě popisuje milánské půvaby. Je možné, že při současných omezeních cestování bude literatura s místopisem hrát důležitější roli než kdy dříve. Třeba se dočkáme další z „písní o zemi“, kdoví?
Vše v pořádku – až na ten coming-out
Je třeba podotknout, že Caterina Bonvicini (mimochodem absolventka dvou humanitárních misí s organizací Mediterranea Saving Humans a jedné s Lékaři bez hranic) nemá zapotřebí čtenáře oslňovat tragédiemi a katastrofami všeho druhu – tím každodenní realita oplývá víc než hojně. Příběh rodiny uplývá svým tempem, každá postava se projevuje, jak jí libo: vyrovnaně a středostavovsky, anebo nonkonformně, individualisticky, liberálně. Žádný nepřekonatelný problém kromě idolického patriarchy Vittoria Fumagalliho s jeho coming-outem.
Možná mají muži opravdu život složitější ve své protichůdnosti. Jinak si nelze vysvětlit, že se lidské společenství pořád zabývá týmiž otázkami už od pravěku. Ale to už je spekulace, na kterou bude muset odpovědět zas nějaký další romanopisec.
