Jak se poločech stal s příběhem o pololidech králem francouzského komiksového nebe. Nikopol se vrací
Pamatujete na zchátralé věžáky v Blade Runnerovi? Na žlutý taxík z Pátého elementu? Pamatujete na budoucnost? Na počátku mnoha verzí budoucnosti, dnes už vnímaných jako retro, stál jeden Srb. Jmenoval se Ennes Bilalović a narodil se v roce 1951 v Bělehradu...
Jeho matka Anna byla katolička z Karlových Varů. Jeho otcem bosenský Srb muslimského vyznání, údajně pracoval jako krejčí Josipa Tita. Otec brzy emigroval do Francie a po několika letech vláda svolila, aby se za ním vystěhovala i matka se synem. Syn si příjmení zkrátil na Bilal a přejal domácí zdrobnělinu křestního jména Enki.
Tak povstal Enki Bilal. Jeden z nejlegendárnějších tvůrců frankofonního komiksu.
Vydávat komiksy začal v 70. letech minulého století. Později si k nim začal psát i vlastní scénáře. Vzhledem ke svému pestrému původu není divu, že byl obzvlášť citlivý na politická témata a s chutí je do svých děl vkládal. U nás známe třeba jeho Teorii rozpadu (vydala Crew, 2015), k níž ještě psal scénář Pierre Christin. Jeho klíčovým dílem, jež mu zajistilo trvalé místo na komiksovém Olympu, je trilogie Nikopol, vydávaná v letech 1980 až 1992. Česky ji ve druhém vydání a poprvé v jediném svazku vydává Argo v překladu Michala Lázňovského.
Tvůrce retrobudoucnosti
Bilal se umělecky pohybuje v podobné oblasti jako slavnější Moebius. Oproti Moebiovi ale zvládne i propracovaný scénář a jeho vize jsou o něco méně éterické. Jsou zemitější, více se do nich prolíná náš současný svět. Svět vykreslený v trilogii je kombinací rozpadlé evropské architektury s futuristickým vizionářstvím, což ihned poté velmi podobně použil Ridley Scott v Blade Runnerovi. A jak jsme zmínili v úvodu, prvek žlutého létajícího taxi si zase možná vypůjčil Luc Besson do Pátého elementu, i když mnohem víc si „kreativně vypůjčoval“ z komiksového cyklu Valerian.
Jak je ve francouzském komiksu běžné, je svět budoucnosti navýsost bizarní, dekadentní, pestrý a zábavný. Zábavný tedy jen na pohled. V Bilalově trilogii ovládá budoucí Paříž „nenapravitelně zfašizovaná“ vláda pod vedením guvernéra vzezřením neomylně připomínajícím Mussoliniho. Duce je ostatně v komiksu vysloveně zmíněn. Nad střechami Paříže se vznáší kosmická loď ve tvaru pyramidy plná nesmrtelných bohů, kdysi uctívaných Egypťany. Bozi chtějí palivo, guvernér nesmrtelnost.
Situací notně zamíchá dvojice protagonistů, každý je svým způsobem dezertér. K Zemi se vrátí hibernovaný odpadlík Nikopol, který byl z politických důvodů někdy v 90. letech vystřelen do kosmu. Jeho zmrzačeného těla se zmocní bůh s orlí hlavou Horus, jenž chce zhatit plány svých bývalých druhů ve vesmírné pyramidě.
Druhý díl nazvaný Volavka přivádí na scénu sličnou novinářku s modrými vlasy i slzami a zaznamenává výtvarný posun k temnějším, plnějším barvám a redukci textu. Třetí díl se pak stylem částečně navrací k prvnímu.
Mrkání na Čechy
Na Nikopolovi není ani tak podstatný děj, jako spíše množství podivuhodných detailů výtvarných i situačních. Každý obrázek můžete studovat delší dobu a kochat se nenápadnými prvky či nezvyklou módou, na niž měla určitě značný vliv původní profese Bilalova otce Muhamada.
Českého čtenáře pak pobaví pomrkávání směrem k našemu regionu. Československo zde již splynulo se Sovětským svazem do jakéhosi soustátí, odehrává se tu hokejový zápas mezi Bratislavou a Paříží a kdo ví, jestli robot jménem XB2 není jemnou narážkou na naši Ikarii XB-1.
Bilal se v roce 2004 k Nikopolovi vrátil jako režisér filmu Immortal (česky Prokletí bohů). Vzniklo výtvarně zajímavé, leč nevyvážené dílo, které bylo poměrně brzy zapomenuto. Zato komiksová předloha se po právu vrací.
