Češi kabrňáci v přejmenovávání: Rudý špalek, Husákova stodola, Lidojem a jiná toponyma pod nátlakem politiky
Pražské Nakladatelství Academia vydalo pozoruhodnou, milovníkům historie i lokálním patriotům určenou knihu Martiny Ptáčníkové, působící v oddělení onomastiky Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR. Pokud vás zajímá, jak vtipná jména dokázal dělný lid vymyslet normalizačním stavbám v Praze, musíte ji mít. Anebo víte, co jsou Jakešovy vidle, Mordor, Marta, Drákulov a Stalinův dort?
Jmenuje se Mezi Stalinovou třídou a Husákovým tichem a nese, jak už název napovídá, podtitul Kapitoly z pražské toponymie.
Odstranit Rakousko, přivítat Sověty
V hledáčku zájmu a bádání Martiny Ptáčníkové se ocitlo období od konce druhé světové války až do roku 1989, kdy „samet“ odstartoval další vlnu přejmenovávání ulic a prostranství. Kromě stavění a pak zase bourání pomníků jsou Češi kabrňáci právě v přejmenovávání, přičemž ovšem zdaleka ne vždy mají při výběru šťastnou ruku. Po vzniku Československé republiky v říjnu 1918 docházelo k odstraňování téměř všeho, co připomínalo „nenáviděné Rakousko, které jsme s takovou vervou bourali“. Jak jsme se stali svědky v době zcela nedávné, opětné vztyčení mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí znovu zvedlo vlnu emocí. A diskutuje se o opětovné instalaci pomníku maršála Radeckého, který, ať se to komu líbí, nebo ne, patří vedle Jana Žižky z Trocnova a Prokopa Holého do trojlístku nejslavnějších ryze českých vojevůdců.
Stalin se zjevuje, Stalin mizí
Martina Ptáčníková upozorňuje mimo jiné na fakt, že zatímco za první republiky pojmenovávání toponym a urbanonym po jejím zakladateli Tomáši Garriguu Masarykovi mělo spontánní charakter a vycházelo zdola, z vůle prostých lidí, kteří vůči prezidentu Osvoboditeli chovali přirozenou úctu a náklonnost, po Vítězném únoru změny názvosloví přicházely direktivně shora. Vedle toponym typu náměstí Krasnoarmějců a Sovětských tankistů, třída Rudé armády, Koněvova (ta opožděným „bojovníkům proti komunismu“ leží v žaludku dodnes) apod. nesměla chybět Stalinova, Stalingradská, Stalingradský most a Stalinova alej.
Dodejme však v zájmu spravedlnosti, že za bujícího kultu osobnosti toto paranoidní přejmenovávání prodělávala také jiná města „zemí tábora míru a socialismu“. Namátkou uveďme maďarský Sztálinváros, jak se v letech 1952 až 1961 nazýval dnešní Dunaújváros, polské Katovice se v letech 1953 až 1956 jmenovaly Stalinogród, rumunský Brašov se v letech 1951 až 1961 honosil názvem Oraşul Stalin a albánské Kuçovë se nazývalo Qyteti Stalin od roku 1950 dokonce až do roku 1991 (ve všech uvedených případech šlo v překladu o Stalinovo město). Po odhalení kultu osobnosti naopak Stalinovo jméno pro změnu mizelo.
Pandán k Pražskému uličníku
Zvláštní kapitolu v poúnorových dobách zaujímalo pojmenovávání podle „bratrských“ socialistických zemí a měst a po představitelích mezinárodního dělnického a komunistického hnutí, z nichž mnozí města, jejichž ulice, náměstí, nábřeží a prostranství se honosily jejich jmény, nikdy nenavštívili a neměli k nim pražádný vztah. To zkrátka patřilo ke koloritu doby.
Autorčina poctivá práce je po třídílném Pražském uličníku dalším vítaným příspěvkem k této problematice. Vezměme si ji tedy na procházku po vybraných lokalitách a začtěme se do průběhu změn toponym v historických souvislostech, kdy si často brali slovo politici sledující úzkoprsé partikulární zájmy, a nikoli citlivost, případně i logiku při volbě místních názvů.
