Ve Varech zabodovaly dva nové české dokumenty, které hledají kvalitu života v dětství a těsně před smrtí

Oba letos soutěžily na festivalu ve Varech – v ročníku, který poprvé v soutěžních sekcích zrovnoprávnil dokumentární filmy s hranými. Oba tam slavily úspěch: první jmenovaný vybojoval zvláštní cenu poroty Hlavní soutěže, druhý získal zvláštní uznání v sekci Na východ od Západu a o setinu bodu nevyhrál divácké hlasování. A oba se týkají toho, jak takzvaně kvalitně žít, byť ve zcela protilehlých životních situacích – v raném dětství, respektive nedlouho před smrtí.

Každá minuta života ve Varech vyvolávala mnohahodinové debaty. V případě tohoto filmu je víc než u drtivé většiny jiných nutné při subjektivním hodnocení pečlivě oddělovat, co si myslíme o dění před kamerou, co o režijním přístupu a co o snímku jako celku. Dokumentaristka Erika Hníková tu zachycuje rok v životě slovenských manželů Hanuliakových, kteří svého čtyřletého syna Miška vychovávají podle metody kamevéda. Ta má zřejmě různé podoby, Hanuliakovi ji praktikují tak, že Miškovi lajnují život už od prenatálního období jako téměř neustálý trénink: hokeje, gymnastiky, angličtiny, zpěvu, čehokoliv, co z něj udělá „úspěšného člověka“. Miško nemá kamarády, nikdy neochutnal sladké, za plnění úkolů si lepí hvězdičky, v životě nedělal nic „jen tak“… Vyplnit „každou minutu života“ pro něj znamená nemít žádnou minutu pro sebe. U scén, jako je oslava narozenin, na níž nemá jediného vrstevníka, se běžnému rodiči musí otevírat kudla v kapse.