Rodina je základ státu – nebo rovnou dvou. Cenu Knižního klubu získal román o česko-polském soužití
Literární cenu Knižního klubu, která se letos udílela pošestadvacáté, získala 1. září Dominika Prejdová. Autorka žijící v Polsku zaujala porotu autobiograficky laděným rukopisem o nesnadném soužití Češky Hany se dvěma dětmi jejího polského partnera, o trablech s jeho bývalou partnerkou, o touze po vlastních dětech i o odchodu jejího otce.
Vedle Literární ceny Knižního klubu se již třetím rokem udílí také Literární cena týdeníku Reflex. Tu letos za introspektivní novelu Amáliina nehybnost získala básnířka, dramatička a prozaička Kateřina Rudčenková.
O rodičích a dětech
Na motivické a tematické úrovni jsou si obě vítězné knihy v mnohém podobné. Jsou zaměřeny na intimní mezilidské vztahy, v obou protagonistky reflektují smrt otce a soužití s partnery, které je nesnadné (Z čeho je den), případně rovnou opakovaně krachující (Amáliina nehybnost). Obě protagonistky rovněž touží po dětech – zatímco Amálie se pomalu, ale jistě smiřuje s tím, že na dítě už je s překročením čtyřicítky pozdě, Hana z románu Z čeho je den se svým starším polským partnerem jedno dítě má. Chce však druhé, což jí Szymon vymlouvá jednak s tím, že sám už vychovává tři děti, jednak s tím, že on už na další dítě nemá věk.
A konečně mají obě oceněné knihy společné to, že v nich lze jen stěží vysledovat nějaký souvislý, celistvý příběh. Zatímco v Amáliině nehybnosti je mírně odosobněným vypravěčským hlasem popisována táhnoucí se letargie titulní hrdinky, román Dominiky Prejdové je o poznání dynamičtější, svižnější a také zemitější. Na více než dvou stovkách stran sledujeme tříšť mikrosituací uvnitř patchworkové rodiny, všelijaké ústrky, naschvály, smiřování, setkávání s přáteli, zážitky z cestování, hádky, rozkoly, nevraživost a podobné „radosti“ každodenního života, do nichž se vypravěčka vrhá po hlavě, když opustí rodnou zemi a „vklíní“ se do rodiny svého partnera.
Banality rodinného soužití
Kolem rodinného mikrokosmu krouží velké množství současných českých literátů a literátek, mezi nejznámější patří Petra Soukupová, Viktorie Hanišová či Petra Dvořáková. Dominika Prejdová se nejvíce podobá první jmenované. Tak jako držitelka Magnesie Litery z roku 2010 neuvozuje přímou řeč, její věty navozují zdání autentického záznamu a také popisuje zdánlivé banality, jichž je rodinné soužití plné.
Do románu Z čeho je den je čtenář vržen jako doprostřed rychle se ubírajícího proudu, který už nějakou dobu meandruje krajinou. Zpočátku tak není snadné se v románovém světě zorientovat, dohlédnout na břeh a najít konstanty zachyceného prostoru, poskládat si síť vazeb mezi těmi, kteří jej obývají. Autorka, která v roce 2009 debutovala prózou Marijin dvor, celkově neláká čtenáře na obvyklé vábničky „mainstreamové“ literatury, do níž mnoho děl mapujících rodinný mikrokosmos spadá. Vypravěčka Hana nejednou utne vyprávění těsně předtím, než se má popisovaný rozkol začít řešit, a je tak částečně na nás, jak si ty střípky poskládáme, jak si tu kterou situaci vyložíme – a co si vložíme do hluchých míst, která vyprávění přeskakuje.
Z čeho je román
Také v knize, jak již bylo naznačeno, v podstatě absentuje jasný příběhový oblouk. Postavy se sice vyvíjejí, vztahy mezi nimi se proměňují, ale na otázku, o čem kniha je, jaká je její zápletka, by se odpovídalo těžko. O tom, že Hana chce další dítě, ale její polský partner ne? O tom, že si to další dítě nakonec Hana „vydupe“? O tom, jaké to je opustit vlast a odstěhovat se do rodiny, jejíž členové vás vnímají jako vetřelce? O výchově dětí? O smiřování se s odchodem blízkých? Ano, o tom všem a ve výčtu bychom mohli pokračovat, aniž bychom tím prózu zcela vystihli.
Absence příběhové oblouku je předností knihy, ale i její slabinou. Na jednu stranu tím vzniká dojem, že skutečně sledujeme věci ze života (kolik z nás zažilo ve svém životě příběhy jako z románů?). Na druhou stranu si čtenář kolem poloviny románu uvědomí, že do nějakého souvislého celku se vyprávění asi neposkládá, a může se dostavit mírná únava z autorčiny metody, snad i tendence čas od času několik odstavců přeskočit. Kdyby měl titul o pár desítek stran méně, asi by mu to neuškodilo. Celkový dojem z vydařené knihy to však nezakalí.
