Bitvu jsem presrál... Herec Oldřich Velen ztvárnil přes 300 rolí, nejvíce si vážil té ze seriálu Slovácko sa nesúdí
Jura Klásek ze seriálu Slovácko sa nesúdí je zřejmě nejslavnější rolí herce Oldřicha Velena. Přitom v jeho filmografii nalezneme téměř tři stovky dalších rolí a roliček ve filmech a televizních seriálech. Ale tato byla jediná hlavní a v ní se po boku slavného slovenského herce Jozefa Kronera (alias stařečka Pagáča) doslova vyřádil. Natáčení na jižní Moravě prý bylo tak intenzivní a náročné, že mu po něm museli lékaři vyoperovat žlučník. Slavný herec a vypravěč Oldřich Velen se narodil přesně před sto lety 15. září 1921.
Velenova filmografie byla hodně pestrá a započala již v roce 1950 v historickém snímku Temno. Do povědomí široké divácké veřejnosti pak vešel mnoha menšími rolemi. Z těch nejznámějších jmenujme snímky Jak utopit doktora Mráčka, Já už budu hodný, dědečku, Arabela, Slasti otce vlasti, O statečném kováři či Noc na Karlštejně. Proslulá byla i jeho hláška „bitvu sem presrál, ale dobro se vyspál“ v roli hostinského ve snímku Tajemství hradu v Karpatech. Mihl se i v řadě seriálů jako například Malý pitaval z velkého města nebo 30 případů majora Zemana, kde ztvárnil roli strýce Hurycha v kultovním díle Studna. Poslední roli si střihl v televizní inscenaci Ta třetí z roku 2001.
Oldřich Velen (vlastním jménem Ondřej Volek) se narodil v Tuřanech, které jsou dnes již součástí Brna. Už v dětství začal hrát ochotnické divadlo. Vystudoval gymnázium a současně i brněnskou konzervatoř. Od počátku druhé světové války se Oldřich zapojil do protifašistického odboje a stal se členem ilegální organizace Obrana národa. Byl zatčen a vězněn gestapem ve věznici na Cejlu a poté v brněnských Kounicových kolejích. Po nějaké době byl převezen do věznice v Německu a po propuštění byl totálně nasazený v Rakousku. Přesto se mu podařilo z totálního nasazení utéct a vrátit se zpět a nějaký čas se skrýval doma.
V roce 1942 dokončil studium na konzervatoři a na jednu sezónu nastoupil do Jihočeského národního divadla. To během války dočasně přesídlilo z Českých Budějovic do Tábora a angažovat uprchlíka byl tehdy od ředitele Bohumila Kosteleckého kousek více než odvážný. Poté se Oldřich přesunul do pardubické Východočeské společnosti. Koncem války se mu podařilo po uzavření divadel vyhnout totálnímu nasazení a po osvobození se usadil v Městském divadle, později přejmenovaném na Divadlo Oldřicha Stibora v Olomouci. Zpočátku hrál milovníky, postupně se přehrál k charakterním postavám, souběžně ale začal působit u filmu, což ho bavilo mnohem víc.
Díky hřmotné postavě, kulatému dobráckému obličeji a pomněnkově modrým očím nejčastěji představoval kladné, veselé a jasné postavy, často zemité, prosté a obyčejné lidi, v nichž vyjadřoval vlastní životní filozofii a názory, tu a tam je ale proložil nějakým tím padouchem či kriminálníkem, aby se mu, jak sám říkával, ti policajti neznechutili. Zatímco v divadle vytvořil nejednu hlavní a velkou kreaci, na filmovém plátně dostával jen menší a malé role. Přesto byl nepřehlédnutelný.
Později dostal několikrát příležitost využít svůj cit pro moravská nářečí v hanácky, slovácky a ostravsky hovořících rolích. Nejznámějším počinem z tohoto soudku se stal již zmiňovaný seriál Slovácko sa nesúdí, v němž exceloval coby Jura Klásek. „Slovácko sa nesúdí s přítelem Jožou Kronerem, to byl pro nás životu nebezpečný televizní seriál!“ zavzpomínal později. Podle něj to tenkrát bylo natáčení doslova na hranici života a smrti. „Ti strýci v dědinách si časem všimli toho, že nejsme na place věčně, že máme třeba také hodinu čas, a tak hned za námi – oni nám říkali strýcové, my jim také strýcové – a už zase: Strýcu Velene, pojď! Vem strýca Kronera a pojďte si k nám do sklípka zakrojiť!“ přiznal Suchému a obratem prozradil i následky. „Bylo to pěkné, ale s námi to pak dopadlo špatně. Mně čtyři dny po natáčení museli vyhodit žlučník. Kroner si tam uhnal žaludeční vředy a mladičký režisér Petr Tuček, dokonce rodák z Kyjova, to znamená, že v sobě měl už generační protilátky, ten umřel na cirhózu jater.“
Oldřich Velen strávil celý život po boku své velké lásky Sylvy Štursové a spolu měli dva syny. Až do vysokého věku si udržel optimistickou a svéráznou moravskou povahu, v roce 2008 mu ale zemřela manželka a od té doby pak už žil sám. Zemřel 4. května 2013 ve věku 91 let, veřejnost se ale zprávu o jeho skonu dozvěděla až 27. června, tedy o několik týdnů později.
