Dinotopie jako futuristický western. Další sci-fi podobenství o těch nahoře a těch dole
Vize světa, v němž se bohatí izolovali v přepychu v nějakém létajícím městě nebo dokonce na orbitální dráze, zatímco chudina živoří na staré Zemi se ztenčujícími se zásobami, se už ve fantastickém žánru stala skoro klišé. Vzpomeňme například na film Elysium a mnoho dalších podobných příběhů; koneckonců do stejné kategorie spadá i nedávno vydaný román Jakuba Königa Vřeteno.
Samostatný grafický román Negalyod: Božský had (vydalo Argo) od Francouze Vincenta Perriota do tohoto dějového schématu přidává vizuální ozvláštnění, dějové však příliš ne. Perriot je ve svých sedmatřiceti letech relativně mladý autor, debutoval před deseti lety, spolupracoval i na animovaných filmech a Negalyod je jeho průlomovým dílem.
Mad Max s pterodaktyly
Žánrově je to jakýsi futuristický western, ani zmínka o Šíleném Maxovi na zadní straně obálky není úplně od věci. V tomto světě lidé žijí v symbióze s dinosaury na vyprahlém světě bez vody. Vysoko v oblacích se nachází město pro občany vyšší kategorie, ovšem ovládané přísnou vojenskou diktaturou. A úplně nade všemi vládne – kdo vlastně? Po tom mimo jiné pátrají hrdinové příběhu.
Jarri, mladý pastevec dinosaurů, vlastně pátrá po někom jiném. Po své ztracené matce. A také se vydává na cestu pomsty. Jeho kroky se však zkříží se skupinou povstalců, kteří hodlají svět těch nahoře zničit a získat tak svobodu. Je ale možné vzbouřit se ve světě, který je i přes svou zdánlivou primitivnost prošpikovaný digitálními technologiemi?
Hrdinové se postupně a za cena mnoha ztrát dobírají toho, co je pro ně podstatné. Mezitím si čtenář užije spoustu honiček na hřbetech dinosaurů, chytání kamionu do lasa, rozprav s pterodaktyly a prozkoumávání útrob futuristických megastruktur.
Exotické inspirace
Styl trochu připomene Moebia, ale Perriotovi schází Moebiův smysl pro mystérium i jeho dokonalý výtvarný projev. Vlastně se dá říci, že po stránce autorského rukopisu je tento autor snaživý, nadaný, ale nikoliv mimořádný. Knize příliš nepomohl koloring Florence Bretonové, kterému schází invence a knihu uzavírá do velmi omezené palety barev.
Nejvýraznějším přínosem díla je výtvarníkova invence při vytváření vizuality popisovaného světa. Důsledně se vyhýbá prvkům euroamerické kultury, které máme esteticky zažité, a inspiraci hledá u různých přírodních národů od Maorů po mongolské pastevce. Díky tomu je jeho svět mimořádně pestrý a exotický a vizuálně nepůsobí jako derivát jiných fikčních světů.
Výsledkem je solidní průměr, který pobaví, pokud na něj nebudete klást nároky stanovené špičkami žánru.
