Cesta bílým terorem: O čínské (ne)moci a útěku na Západ
Nad českým vydáním autobiografie americké sinoložky čínského původu Kang-i Sun Chang Cesta bílým terorem, vydané v čtivém překladu Mgr. Františka Reismüllera a se srdečnou předmluvou z pera profesorky Olgy Lomové, se vznášejí chmurná mračna otazníků.
Týkají se jazykové redakce, té laboratoře pulerovaných synonym a metafor, jak ji provedla (či spíše neprovedla) Mgr. Klára Kunčíková z vydavatelství Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Text se hemží chybami a překlepy, jak by je zmíněné redaktorce diktovala redakční šotice Kakúta. Na ukázku: bit namísto byt ve smyslu obydlí, Sunjtasen namísto Sunjatsen (jméno politického předáka z novodobé historie Číny), zahraniční místo zahraničí, Cargneige místo Carnegie (americký milionář a filantrop) – a dále jsem již znaven hledat. Vzdělaný čtenář by očekával od redaktorky univerzitního nakladatelství jistou úroveň vzdělanosti a vědomostí. Odvál ji čas k Jaspisovým pahorkům?
Ani na Tchaj-wanu nebyl život žádný med
Pomiňme raději formální nedostatky a věnujme se přednostem dvousetstránkové autobiografie Cesta bílým terorem, v originále publikované roku 2003 a posléze doplněné pro druhé vydání z roku 2013. Kang-i Sun Chang (* 1944) vypráví svůj příběh od časů dětství, kdy s rodiči jako dvouleté děcko uprchla z pevninské Číny na Tchaj-wan (dříve též Formosu) před bídou a komunistickým terorem Mao Ce-tungových hord. Udělali to nejlepší, co mohli; kulturní rodiny a vzdělanci byli v tzv. kulturní revoluci první na ráně a zřejmě by navždy zmizeli v revolučním kataklyzmatu.
Třeba dodat, že ani v Čínské republice na Tchaj-wanu nebyl v prvotním období tzv. bílého teroru (1947–1987) život žádný med. Mezi rodilými Tchajwanci a přistěhovalci z pevniny panovala jistá nevraživost, umocňovaná ještě vývojem v pevninské Číně, kde vypukla občanská válka směřující ke komunistické diktatuře se společenským rozvratem, terorem vůči obyvatelům a hladomorem na venkově. V Čínské republice bylo na odezvu v roce 1949 vyhlášeno stanné právo.
Za svobodou do zámoří
V této době již bylo lidské společenství na Zemi jednoznačně rozdělováno na dva nepřátelské tábory, začala studená válka. Režimy na obou stranách nelítostně potíraly zastánce opačných názorů. I otec vypravěčky Paul Sun, kterého bychom v našich podmínkách označili za křesťanského demokrata, byl zatčen a odsouzen na deset roků vězení.
Tehdy se již pozemská totalita rozpoutala plnou silou. Celá jihozápadní Asie s Afrikou se zmítaly v chaosu občanských válek. V Latinské a Jižní Americe tamní režimy v rámci Akce Kondor nelítostně drtily komunistické povstalce včetně těch, kdo se náhodou přinachomýtli. Na straně socialistického tábora vládla jedna Strana, obušek, pracovní tábor a popraviště. Kang-i Sun Chang při vzpomínání na toto životní období vyjadřuje obdiv svojí matce, její obětavosti v péči o nezaopatřenou rodinu. Zároveň čtenáři poskytuje představu o tradičních rodinných modelech v čínské společnosti, jak jsou uchovávány na Tchaj-wanu. Je to velice názorné, zájemce o čínskou kulturu v její tisícileté tradici zde nalezne jistá vodítka k pochopení uměleckých forem.
V roce 1968 se Kang-i Sun Chang vystěhovala do Spojených států amerických, kde se věnovala studiu a získávání titulů. Začala další životní etapa pro ni a její rodinu, která ji po čase následovala. Než se sinoložka stala vedoucí katedry východoasijských jazyků a literatur na staroslavné Yaleově univerzitě, část svého akademického života prožila v jiné instituci svázané do prestižní Ivy League, totiž na Princetonské univerzitě, s níž je jistým způsobem v řadě jiných spjat i pan Dale Carnegie, jak v úvodu zmíněn. Kniha milá, psaná s láskou.
