Inscenace hry Karla Steigerwalda: skvělé herecké výkony, impozantní scénografie, nepovedený výsledek
Hlavní postavou her Karla Steigerwalda, včetně Neapolské choroby, je čas. Hlavní i proto, že vykazuje neobvyklé fyzikální vlastnosti. Je zároveň tekutý i zastavený, minulost i budoucnost sedí spolu u jednoho stolu a vedou řeči; spíše jde o monology než dramatické dialogy, to ale brzy jako diváci pochopíme.
Začínající dramatik Steigerwald měl štěstí, že se našel s režisérem Ivanem Rajmontem, jenž v osmdesátých letech minulého století inscenoval jeho hry v Činoherním studiu Ústí nad Labem. Jejich inscenaci Neapolské choroby jsem viděl v roce 1988 v Žižkovském divadle a byl nadšený otevřeností, s jakou se autor vysmíval prolhanému pokrytectví normalizačního režimu. Základní metafora hry je prostá: vládního potentáta nemohou ve špitále léčit z průjmu neboli sračky, nýbrž ze vznešenější neapolské choroby, již si prominent sám diagnostikoval. Kontraindikace je však smrtící.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
