Přichází už zase mráz z Kremlu? Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné
Pražské nakladatelství Prostor právě vydalo knížku MRAZÍK S PENDREKEM V RUCE Alexandra Mitrofanova, novináře a publicisty s ruským jménem i kořeny. Autor v Sovětském svazu prožil dvaadvacet let, a je tudíž dostatečně obeznámen s poměry v nejrozlehlejší zemi světa.
Vývojem v Rusku se Alexandr Mitrofanov dlouhodobě zabývá a za svou publikační činnost sklidil řadu ocenění a cen, namátkou Novinářskou křepelku, Cenu Ferdinanda Peroutky a Karla Havlíčka Borovského.
Upřímně řečeno, ve světle toho, čeho jsme nyní svědky na naší vnitropolitické scéně, zájem o dění ve východní velmoci trochu ustupuje do pozadí. Fantasmagorická nařízení Evropské unie, reálně hrozící likvidací českého průmyslu a děsivým propadem životní úrovně, se jeví jako mnohem palčivější, a hlavně konkrétnější hrozba než domnělý „mráz přicházející z Kremlu“.
Od snění na anektovaný Krym
Mitrofanov ve své knize Mrazík s pendrekem v ruce s podtitulem Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné soustředil pozornost jak na dnešní ruskou společnost, tak na ne zase tak propastně vzdálenou sovětskou minulost. Své poznatky čerpá z literatury i kinematografie. Vrací se k období občanské války, v níž nakonec „rudí“ porazili „bílé“, nepomíjí ani násilnou kolektivizaci, atmosféru ve společnosti za stalinského „velkého teroru“ ve třicátých letech minulého století a krátkou periodu chruščovovského „tání“.
Autor hledá odpovědi na otázku vyplývající z podtitulu publikace, tedy Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné. Pokud někdo doufá, že se Rusko změní k lepšímu přibližováním k takzvané euroatlantické demokracii, je buďto nenapravitelný snílek, nebo ignorant nechápající tuto zemi, složité procesy, jež se v ní odehrály, a její touhu zase stanout na výsluní coby obávaná a respektovaná supervelmoc. Stačí připomenout euforii vyvolanou anexí Krymu, již velká část ruské veřejnosti chápala jako nápravu historické křivdy, kdy „kukuřičný dědek“ Nikita Sergejevič Chruščov daroval tento poloostrov Ukrajině při příležitosti třístého výročí jejího sjednocení s matičkou Rusí.
Jak se nemá žít a co se nemá dělat
Knížka je maximálně aktualizovaná, takže v ní nemůže chybět novičkem otrávený opoziční předák Alexej Navalnyj, toho času pobývající ve vězení, kam ostatně Vladimir Putin poslal již před ním svého nebezpečného soka Michaila Chodorkovského, a zmínka padla i o Vrběticích. Mitrofanova rozhodně nelze podezírat z rusofilství; opak je totiž pravdou. V závěru své zajímavé, čtivě a srozumitelně napsané práce cituje ruského křesťanského filozofa 19. století, politického myslitele, břitkého kritika ruské společnosti a autora Filozofických listů Petra Jakovleviče Čaadajeva, jenž tak upoutal pozornost Tomáše Garrigua Masaryka: „Občas se zdá, že Rusko je povoláno jen k tomu, aby ukázalo celému světu, jak se nemá žít a co se nemá dělat.“ Tak uvidíme.
