Masové hroby u Postoloprt, odchod jen s panenkou v batůžku... Vyšel skvělý komiks o odsunutých dětech
Post Bellum odvádí výtečnou práci na poli mapování orální historie. Setkávání s pamětníky a zaznamenávání jejich osobních zážitků tak z Post Bella činí jednu z nepodstatnějších neziskovek, které u nás máme. Čas od času pak vezmou některé záznamy a udělají z nich komiksy. Je jedno, jak pak dopadne výsledek – síla textu knihu utáhne.
Začalo to knížkou Ještě jsme ve válce, následovalo Totální nasazení, potom Roll Out the Barrels! a nyní, v nepochopitelně zcela odlišné úpravě, která působí proti předchozím titulům neuvěřitelně lacině – Odsunuté děti. Nad grafickou podobou se asi musíme pozastavit – co vedlo Post Bellum k takové změně, je záhadou. Jistěže není nutný křídový papír (on komiksům často ani nesluší), ale komiks Odsunuté děti vypadá ve srovnání s předchozími tituly tak nějak smutně, odbytě. Obsah za přečtení samozřejmě stojí, i kdyby k výrobě použili ten nejlevnější papír.
Odsunuté děti přinášejí ze všech prozatím uvedených komiksů ty nejdojemnější příběhy, totiž vyprávění pamětníků, kteří v dětství zažili odsun Němců z Československa. Ještě dnes jde o téma tabuizované a nepohodlné. Víme, že se po válce neděly hezké věci a že nejméně hezké na nich je, že se odehrávaly právě až po válce. Jenže konkrétní příběh jednotlivce, očitého svědka – to je vždycky jiná káva. Najednou to není nějaký odsun nějakých lidí. Najednou mají jména, rodiny…
Postoloprtské masové hroby
Asi nejděsivější jsou události z Postoloprt popisované Kurtem Kempem, kterému bylo tehdy třináct let. Češi tam postříleli možná až dva tisíce německých mužů, zdejších i z nedalekého Žatce. Kurt měl štěstí. Kdyby mu bylo o rok víc, nepřežil by. Ví, kde jsou masové hroby. Ale neví, proč se o události ani dnes tak nějak nemluví. A to mu asi vadí nejvíc.
Nejdojemnější je příběh Rosemarie Krausové, která pochází z Chlumce u Ústí nad Labem. Tam je i po všech těch letech doopravdy doma, i když odtud musela odejít jen s panenkou v batohu. Její dědeček Franz Dvořák byl synovcem Antonína Dvořáka, celá rodina žila hudbou a válčit za Hitlera rozhodně nechtěla. I tak na ně dopadlo kladivo doby a museli se vystěhovat.
A tak můžeme pokračovat u každého z pěti uvedených příběhů, které pro komiksové zpracování připravil a vybral Jan Blažek. Dramaturgii provedl svědomitě, každý z příběhů zachycuje další a jiným způsobem odporný aspekt odsunu. Třeba Annelies Hennig hovoří o tom, jak se v NDR o vyhnancích nemluvilo – označení vyhnanci přece patřilo pouze Palestincům… Zkrátka kniha je postavena tak, abyste se dozvěděli méně známé skutečnosti a zároveň ztratili iluze.
Jde to i bez zášti
Zajímavé je, že nikdo z vystupujících není zahořklý. Najít mír v duši se sice nepovedlo všem, ale ani jeden nevypráví se záští. Všichni přišli v životě o hodně, možná o víc, než kolik pak získali, ale přesto nehledí na Čechy s nenávistí a chápou, že se stali jen potravou pro mlýnek historie.
Určitě po Odsunutých dětech sáhněte. Scénáře připravil spisovatel Marek Toman, příběhy nakreslili Jakub Bachorík, Magdalena Rutová, Stanislav Setinský, Františka Loubat a Jindřich Janíček. Ani jeden z příběhů není nakreslen líbivě, ono v nich nic líbivého ani není.
Podobné počiny jsou potřeba. Protože o některých kapitolách našich dějin toho sice víme málo, ale přesto i po desítkách let jejich témata vyhrávají prezidentské volby.
