Kobliha bez marmelády: Villeneuvova Duna je opojná, ale chybí jí tečka
Na Dunu se čekalo netrpělivě. Jednak ji natočil jeden z nejosobitějších režisérů současnosti, jednak je řeč o titulu z kategorie blockbusterů, na jejichž diváckou atraktivitu Hollywood pochroumaný covidem spoléhá. Do třetice pak jde o látku, na níž si vylámala zuby nejedna legenda, a tak minimálně fanoušky knižní předlohy zajímá, nakolik uspěl Denis Villeneuve, filmař, jenž vzkřísil ducha kultovního Blade Runnera.
Ekonomické hledisko nedává spát ani jemu: z románu Franka Herberta směl totiž adaptovat pouze polovinu, zbytek dostane zelenou, až pokud kina budou dostatečně plná. Otevírá tedy vesmír, v němž znepřátelené rody Atreidů a Harkonnenů bojují o nadvládu nad pouštní planetou Arrakis. Z ní se získává drahocenná látka „koření“, ale domorodci fremeni těžbou trpí. Důležitých postav je mnoho, ztvárnili je například Timothée Chalamet, Rebecca Fergusonová, Josh Brolin či Javier Bardem.
Šance na vznik druhého dílu snižuje fakt, že Dunu distribuuje současně i HBO Max. Leccos může zachránit šeptanda, že Villeneuvovo vizuální pojetí, rafinovaná symfonie stínů, tvarů a barev, volá po velkém plátně. To, že „Duna 1“ funguje spíš jako prolog, se ostatně kanadskému tvůrci vyčítá zdaleka nejvíc a právem. Byť líčí mnohovrstevnatý svět planety Arrakis srozumitelně a plasticky, zážitek devalvuje pocit nedosycenosti. Je to, jako kdybyste se, navnaděni vůní, prokousávali koblihou a místo náplně našli jen lísteček, že „marmeláda došla, počkejte na další várku“.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
