Jak přežít dospívání na zimním stadionu, šikanu a nepochopení? Vyšel komiks o hledání vlastního já
Tillie Waldenová (* 1996) je jednou z nejmladších držitelek komiksové Eisnerovy ceny. Tu první ze svých dvou dostala za Piruety, které právě v překladu Lenky Bukovské vydalo nakladatelství Paseka, jež se věnuje představování současného amerického komiksu, v němž nelétají superhrdinové. Pokud jde o komiks ženských autorek, tím lépe. Piruety jsou z této škatulky pasecké komiksové produkce zatím nejlepší.
Osobní výpovědi v komiksu jsou tím, co v současnosti frčí. Pak jsou důležité emoce a nějaké to sebeobnažování také přijde vhod. Jsou-li to navíc komiksy s queer tematikou, je to ještě lepší; získávání nejrůznějších ocenění je pak, zdá se, snadnější. Tillie Waldenová sice je na holky, ale její homosexualita ani coming out nestojí v centru její autorské výpovědi. Tou je snaha nějak si utřídit myšlenky v tom, co sakra dělala celých dvanáct let na ledě, kde trpěla trémou jak ze soutěžení, tak ze svých spolu-krasobruslařek.
Vstávat celou školní docházku ve čtyři ráno
Dvanáct let vstávala ve čtyři ráno, aby před školou stihla ranní trénink. Po škole zas mířila na trénink synchronizovaného krasobruslení, takže v zásadě celé svoje dospívání prožila na stadionech. Později k tomu ještě stihla chodit na hodiny violoncella a ve škole navštěvovala grafický ateliér, což předznamenalo její budoucí kariéru.
Piruety nejsou detailně vystavěným vyprávěním. Sama autorka v doslovu přiznává, že ji na hodinách literatury iritovalo rozebírání literárních děl a otázky na autorův záměr. Sama si není vědoma, že by do komiksu vkládala nějaký hlubší smysl – ba dokonce přiznává, že původní záměr vylíčit odvrácenou tvář krasobruslení se jí z díla vytratil. V centru dění měly být šílené matky a jejich snaha o dokonalé výkony jejich dcer, ale nakonec je z nich jen další z vedlejších motivů.
Komiks plný vedlejších motivů
Dokonce můžeme říct, že Piruety se skládají jen a pouze z vedlejších motivů, protože samo krasobruslení – i přes svou časovou náročnost – se nakonec neukáže být ničím větším. Waldenová je po celou dobu při kreslení i stavbě vyprávění nesmírně civilní. Popisuje střípky, které jí z daného období utkvěly, ale v zásadě, a to přes všechny tehdejší emoce, zůstává zvláštním způsobem nezúčastněná.
Jako dívka s jasným vědomím své lesbické orientace si nikdy nedovolila zapadnout, spřátelit se. Všechno včetně první lásky je popisováno se zvláštním odcizením a odstupem. Pokud bychom ale chtěli najít hlavní téma komiksu Piruety, šlo by o žhavého kandidáta, i když tematizovaného pouze jen tak mimochodem. Vyčleněnost z kolektivů, a to nejen kvůli sexuální orientaci, ale ještě dříve kvůli šikaně, kterou zažívala od útlého dětství, je tichým leitmotivem celého komiksu.
Někdo prostě bruslí
Vypravěčka si ale ani v nejmenším nestěžuje, jen sebe sama pozoruje neutrálním okem kamery a popisuje život teenagerky, která žije život, jenž jí někdo vybral a který ji žádným způsobem nenaplňuje. Jen sama nezná způsob, jakým by se mohla vzepřít. Ve skutečnosti nemá ani důvod, protože věci jsou zkrátka takové, jaké jsou.
Tillie Waldenová je evidentně vysoce talentovaná nejen na krasobruslení, ale také na psaní a kreslení komiksů. Přitom v ní, aspoň podle popisu v Piruetách, ani výtvarné umění neprobudilo nějakou skrytou vášeň. Na grafickou školu šla prostě proto, že nechtěla jít na vysokou a moc nevěděla, co se sebou. Možná bude komiksy kreslit jen dvanáct let a pak se bez varování vrhne úplně jiným směrem, jako to provedla s krasobruslením. Ale to by byla velká škoda.
