Spisovatel a muzikant Tobiáš Jirous a rozhovor s jeho „mladším já“ o Magorovi

Tak už je to deset let, co Ivan Magor Jirous odešel, jak se ti, moje mladší já, žilo s tímhle jménem?

V sedmdesátých letech se ještě nikdo nejmenoval Tobiáš. Jdu s mámou po Karláku a za sebou zaslechnu: „Toby, Toby!“ Otočím se – a tam hrubosrstý jezevčík, bylo to jméno pro psa. A s Jirousem to bylo ještě těžší. Celou základku, co jsem proseděl ve školních lavicích, on proseděl v různých nápravných zařízeních. Kdyby byl třeba kasař nebo obíral lidi v kartách, ale podvracet republiku?

Jak jsi to vysvětloval spolu­žákům?

To nešlo, i když jsem se snažil. Chápání těch děcek bylo – tvůj táta chce zabít Husáka? Když jsem řekl, že ne, že nechce sejmout prezidenta, že sedí za hudbu, bylo to ještě horší: Nikdo nesedí za hudbu, že jo! Tam šlo o víc, fantazie se jim rozběhla, z koncertu se hned stala černá mše, tancování u ohňů, orgie…

To ti muselo zjednat respekt, ne? Že patříš k takové partě…

Ty děcka to spíš pořád zneklidňovalo, i když se to nezdá. Děti nějakej smysl pro řád a pořádek mají, že přijdou po škole domů a na stole bude večeře, kouknou se s tátou v telce na fotbal… Komunisti lidem vsugerovali, že bez nich nepojede ani tramvaj. A teď si představ, že ti tohle chtějí rozvrátit individua, co si říkají Plastičtí lidé z vesmíru (skupina The Plastic People of the Universe; pozn. aut.)!