Portrét Miroslava Žbirky očima jeho dvorního filmového dokumentaristy

Portrét Miroslava Žbirky očima jeho dvorního filmového dokumentaristy Zdroj: Archiv Mira Žbirky

„Snažili jsme se udělat filmový portrét, jaký tu není. Bez sentimentu a patosu, zato s humorem. Energický a podvratný. S hlasitou muzikou, a především pokud možno upřímný a emocionální, lidský,“ říká režisér filmu Meky (2020) a autor tohoto článku i fotografií Šimon Šafránek; dokument jste mohli minulý týden vidět i v České televizi.
„Snažili jsme se udělat filmový portrét, jaký tu není. Bez sentimentu a patosu, zato s humorem. Energický a podvratný. S hlasitou muzikou, a především pokud možno upřímný a emocionální, lidský,“ říká režisér filmu Meky (2020) a autor tohoto článku i fotografií Šimon Šafránek; dokument jste mohli minulý týden vidět i v České televizi.
„Snažili jsme se udělat filmový portrét, jaký tu není. Bez sentimentu a patosu, zato s humorem. Energický a podvratný. S hlasitou muzikou, a především pokud možno upřímný a emocionální, lidský,“ říká režisér filmu Meky (2020) a autor tohoto článku i fotografií Šimon Šafránek; dokument jste mohli minulý týden vidět i v České televizi.
3
Fotogalerie

S Mekym jsme moc nezastavovali: Portrét Miroslava Žbirky očima jeho dvorního dokumentaristy

Je to rozmazané. Rozmazané pohybem. Pohybem vpřed. Rychlou změnou, jíž nestačí ani uzávěrka mobilního foťáku. Prohlížím si fotky, které jsem pořídil během natáčení dokumentu Meky. Živelný pohyb ilustrovaný tou rozmazaností mi Mekyho vystihuje jako nic jiného. Je v tom celý ten mýtus muzikantského života, za volantem, na silnici, od koncertu ke koncertu. Meky takhle strávil víc než jenom několik let.

I díky tomu pak pro něj bylo jednodušší přestěhovat se začátkem devadesátých let do Prahy; „Říkal jsem Katce, že jako hudebník jsem zvyklý žít všude,“ vzpomínal Meky. Za volantem sportovního mercedesu, dvoumetrový kameraman namáčknutý na sedadle spolujezdce, krajina za okny ubíhá ve vysoké frekvenci.

Měl bych tu lístky na koncert

S Mekym jsme moc nezastavovali. Ani kameru, ani pohyb. Kameru proto, abychom získali nečekané reakce. Pohyb proto, že takový zkrátka byl. A když už se Meky zastavil, nevydržel to moc dlouho. Jako tehdy v severním Londýně, odkud pocházela jeho matka i hudební souputníci, bratři Daviesové z kapely The Kinks. Obě rodiny se dokonce znaly. Navštívili jsme oblíbený pub Daviesových zvaný The Clissold Arms. Je to hned naproti domku, kde bydleli a kde pravděpodobně složili nesmrtelný hit You Really Got Me.

Zatímco jsme si chystali záběr, Meky studoval hudební memorabilie na stěnách. Plakáty, obaly desek, vstupenky na vystoupení slavných kapel, třeba i The Beatles. „Měl bych tu lístky na koncert,“ podíval se Meky na Katku s ­úsměvem.

Až někam k Novým zámkům

A pak káva, natáčení a zase dál. Až k rozsáhlému Alexandra Palace, který se nedaleko majestátně tyčí nad Londýnem. Právě do zdejšího parku se chodili procházet Mekyho rodiče, kdysi za války. „Tady se zastavit,“ vzdechne Meky, svěží vítr mu slova zamotá do šály a pak je odvane dál na sever, možná až někam k Newcastlu čili Novým zámkům, jak Meky glosoval ve svém pořadu Rhytmick, jednom z ­prvních, který zkraje devadesátých let do svobodného Československa přenášel zahraniční videoklipy.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!