Sen, který jsem si netroufal mít: Na setkávání se Žbirkou vzpomíná zpěvák skupiny Mňága a Žďorp Petr Fiala
Je druhá půlka osmdesátých let a v Liďáku ve Valmezu začíná koncert. Právě se zhaslo a podél zdi se do sálu plíží několik členů místních undergroundových kapel. Jsou to vesměs mladí vlasatci v dlouhých černých kabátech, jejichž idoly jsou Velveti, Zappa a Plastici, ale znají už i Talking Heads. Do sálu se snaží dostat co nejvíc nenápadně, aby druhý den neměli ostudu před lidmi ze svého kmene kvůli tomu, že byli spatřeni na koncertě slovenské popové hvězdy. Byl jsem jedním z nich. Chtěli jsme vidět, jak ty písničky, které jsme z desek měli rádi, přestože jsme sami hráli v kapelách s názvy jako Slepé střevo nebo Třírychlostní Pepíček, znějí naživo.
Meky to řídil, byl hubený a sebevědomý a bylo znát, že přesně ví, co dělá. A že dělá přesně to, co ho v životě baví nejvíc. Plus Laco Lučenič s košilkou vykasanou a do půlky hrudníku rozepnutou, patku do čela, kytaru před sebe a jedem! Plus šlapající kapela. Uprostřed koncertu hudebníci zahráli jednu písničku sami, jakože instrumentálku. Jmenovala se Černá kočka. Hudba odpovídala názvu. Každej hudebník se předvedl, trvalo to šest sedm dlouhých minut a bylo to suverénně nejslabší místo koncertu. Meky se vrátil, rozjely se písničky a všechno bylo zase v pořádku.
Ty písničky a důvěra k jejich autorovi a interpretovi byly tím důvodem, proč jsme tam tehdy šli. A tak už to zůstalo. Později jsem se sám stal hudebníkem a mohl se setkat se svými idoly z očí do očí. Poznal jsem Laciho, který nám produkoval album Radost až na kost a ze kterého jsem se pokoušel vytáhnout nějaké příhody. Pamatuju si ale akorát to, jak prý jim jednou na turné v Rusku (nebo v Polsku) jebalo natolik, že chodili sem a tam po letišti, vždycky někdo z nich zařval a všichni si okamžitě lehli na zem. Krásné časy!
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
