V Klecích vizuálního vyprávění. Gaimanovu obálkáři vyšel legendární komiks konečně i v češtině
Vydat česky Klece Davea McKeana je i přes jejich slávu odvážný krok, který docení každý nadšený komiksožrout. Jedná se o jedno z „těch“ komiksových děl, o kterých se ví, že svého času měnily kánon, a dodnes se na ně odkazuje.
Dave McKean patřil odjakživa mezi vizionáře a inovátory, jeho zapojení počítačové grafiky bylo ve své době naprosto zásadní. Jeho obálky k Sandmanovi Neila Gaimana označují celou jednu komiksovou éru. Koláže kresby a fotografií, podivně pokroucené a útočící na podvědomí, protože se v době jejich vzniku jednalo o zcela nové podněty pro naše mozky, které měly s jejich zařazením dost potíže. Snad nejblíže je jim tvorba Jana Švankmajera, který ale s počítačem nikdy nepracoval.
V devadesátých letech McKean také vydává svůj komiks Klece, jsou dodnes jeho největším komiksovým dílem a zkouší v nich hranice média i ty vlastní. McKean se v Klecích hrdě hlásí k odkazu jihoamerického kreslíře Alberta Breccii, jehož dílo v Česku ještě čeká na objevení, ale pokud jste se dostali k jeho Mýtu Cthulhu, je vám jasné, odkud se vzala inspirace pro mckeanovské koláže.
Klece v samotných klecích
McKeanovy kreslířské postupy jsou zajímavé z více hledisek. Nejčastěji v Klecích pracuje s komiksovou mřížkou 3x3 obrázky, což samo o sobě klec evokuje. Často jde o rozfázování tváří hovořících postav, spíše než komiks vyprávění občas připomíná políčka filmového pásu. Pevnou strukturu pak autor rozbije rozmáchlými pasážemi využívajícími celostránkové fotografie. Zkrátka s formou si McKean hrát umí.
Podobně se pokouší zacházet s textem. Vliv Neila Gaimana je neoddiskutovatelný, ale zároveň je na první pohled jasné, že McKean není a nikdy nebude Gaiman. V okamžiku, kdy Gaiman ze snivých intermezz vykřesává často brutální pointu, nachází McKean jen další mlhu, v níž se převalují nové mlžné kotouče.
Báseň v komiksu – to je to
Zcela jistě se vám bude dílko číst lépe, když budete mít na paměti, že McKean toužil stvořit báseň v komiksu. Celé jeho pozdější dílo vykazuje podobné sklony, ale snad nikde nezní tolik existenciálních tónů jako v právě vydaném komiksu nakladatelství Comics Centrum.
Když už jsme u poetičnosti textu, je nutné připomenout, že každý překladatel má svoje limity. Zde na ně narazila dvorní překladatelka Comics Centra Alexandra Niklíčková. Úvod Klecí tvoří silně poetické pasáže, které ovšem v češtině postrádají potřebný temporytmus, použité výrazy stylově kolísají. V bublinách je pak překladatelka už zase v domácích vodách a výrazně jistější. Dlužno ale přiznat, že McKean překladateli práci ničím neulehčuje.
Utopit se v obrazech
A o čem je celý příběh? O všem. Případně o ničem, pokud nebudete mít s autorem (a devadesátými léty jako takovými) dostatek trpělivosti. McKean honí celý houfec zajíců; začíná stvořením světa, aby se od něj dostal do londýnského činžáku, do něhož se právě nastěhoval malíř s tvůrčí krizí. Nastává dlouhá expozice a představení vystupujících postav, ty hlavní jsou celkem tři. Tuto fázi McKean ukončuje asi v polovině komiksu, kdy už čtenář baží po nějaké té akci a aspoň náznaku rozuzlení.
McKean ale dále vrší motivy a další příběhy a najednou je konec. Čtenářským zážitkem Klece rozhodně jsou, ale na jejich konci najdete více otázek než odpovědí. Jenže v tomto případě nejde o vadu – jde o vlastnost, s níž se setkáte u všech McKeanových komiksů, které stojí zejména na propracovaném vizuálu – příběh je tu vždycky tak nějak do počtu.
