Pocta Václavu Havlovi: Z tryzny na jeho počest se stal mejdan roku
Václav Havel zemřel 18. prosince 2011. Na večírek, který se pak na jeho počest odehrál ve večerních hodinách 23. prosince v pražském Paláci Lucerna a protáhl se až do Štědrého dne, se vzpomíná pořád. Reflex.cz se vydal za několika z těch, kteří „mohou“ za to, že na tehdejší Vánoce mnoho z nás dobrovolně dorazilo domů v ideálním případě až nad ránem.
V pondělí 19. prosince 2011 dopoledne se Dagmar Havlová, manželka Ivana, staršího bratra Václava Havla, rozhodla, že by se v Lucerně měla odehrát vzpomínka na prvního porevolučního prezidenta Československa a České republiky. A kdy jindy než večer po státním pohřbu.
Její asistentka proto zavolala Jindře Zemanové, bývalé produkční porevolučního hnutí Občanské fórum, která si vzala půl hodiny na rozmyšlenou. Za chvíli se Jindra, dáma, která se produkčně podílela i na vzniku pražské Roxy, Meet Factory nebo Studia hrdinů, Dagmar Havlové zeptala: „Myslíš celou Lucernu se všemi provozy? A zadarmo?“ Odpověď majitelky Lucerny zněla: „Ano.“
Jindra nažhavila mobil, na druhé straně aparátu Luboš Pupi Schmidtmajer (66), celá osmdesátá léta šéf legendárního pražského Klubu Na Chmelnici, později letitý ředitel Paláce Akropolis, dnes, jak rád podotýká, muž v důchodu. Pupi už od Jindry nedostal ne půl hodiny, ale pouze patnáct minut na rozmyšlenou. Zvedl telefon a volá kolegovi Jakubu Mejdřickému, se kterým spoluzaložili Mars Production, družstvo, které zorganizovalo první koncert Rolling Stones na Strahovském stadionu v srpnu 1990, a který také stojí za organizací setkání s George Bushem na Václavském náměstí ve stejném roce.
Porada v Akropoli
Stejný den večer se v Akropolis v Pupiho kanceláři schází několik přátel. Jindra, totiž už mezi tím Dáše oznámila, že celé akci bude šéfovat duo Schmidtmajer-Mejdřický, že jinak se ta neustále se rozrůstající akce za čtyři dny nedá stihnout. Ti k sobě přizvali Davida Gaydečku, pořadatele festivalů United Island of Prague a Metronome. Na dotaz, kdo že zaplatí alespoň minimální náklady s produkcí, přišel telefonát od Martina Palouše, tehdejšího ředitele Knihovny Václava Havla, že to berou na sebe.
Tehdy začal vznikat plán na akci, která svým rozsahem a formátem překonala vše, co se kdy po revoluci ve slavné Lucerně odehrálo. Aby to nebylo tak jednoduché, v jeden moment začaly být problém peníze, kdosi v Havlově Knihovně, protože Palouš nebyl v Praze, začal tvrdit, že se to nedá rozhodnout hned, a tak David zavolal ekonomovi Tomáši Sedláčkovi, který své ostruhy získával právě v kanceláři Havla ještě v době jeho působení na Pražském hradě: „Když mi kluci zavolali, odsekl jsem jim, že to dělat nebudu. Přemlouvali mě, přikazovali, hráli na city, mně se fakt nechtělo, říkal jsem si, fakt chceš poprvý v životě žebrat o peníze? Nakonec jsem kývnul a hned zavolal čtyřem lidem, mezi nimi Pavlu Kavánkovi z ČSOB nebo Honzovi Žůrkovi z KPMG, a během deseti minut jsem měl peníze pohromadě, dokonce ještě víc, než bylo potřeba – několik milionů!
Lucerna bude...
V obřím kalupu začal vznikat program; kapely do Velkého sálu a do Lucerna Music Baru domlouvali Pupi s Davidem, filmy do kina Alena Müllerová s Jarmilou Polákovou. Byla oslovena spřátelená divadla – Petr Oslzlý z Brna přivezl Divadlo na Provázku – a vzpomíná, jak se mu do telefonu hroutil Andrej Krob, zakladatel Divadla Na tahu: „Říkal, kdo na ten náš soubor přijde do kina, když vedle budou hrát kapely? Nakonec měli úplně narváno a je možné, že vzhledem k velikosti sálu to byl i jejich divácký rekord.“
Vizuál vytvořil Aleš Lamr, který vedle osmdesátkových prací pro Divadlo Na Provázku pak v devadesátkách na přání Václava Havla realizoval několik nástěnných maleb v prostorách prezidentské kanceláře, později i v jeho soukromé vile. Program ve Velkém sále konferoval Jiří Černý a v malé Lucerně Zdeněk Suchý. Někdo účast odkýval okamžitě, jiní muzikanti postupně rušili domluvené koncerty, aby ten pátek do Lucerny mohli přijet.
„Dva dny po smrti jsme řešili s dramaturgií ČT 1 výrobu přímého přenosu,“ loví Pupi v paměti a dodává: „Program jsme uzavírali těsně před začátkem vysílání, přehazování vystupujících se řešilo do poslední chvíle, nade mnou stál Eda Vodrážka a to, co jsem psal, simultánně diktoval rovnou do titulků do vysílání. Docela blázinec.“
Za zmínku rozhodně stojí účast dvou nakonec největších hvězd tryzny, která se změnila v obří mejdan – Ivana Krále a Suzanne Vega. U prvního z nich byla problémem letenka pro něj a jeho ženu. David Gaydečka pak glosuje téměř detektivní příběh se Suzanne Vega: „Už ani nevím, kdo zjistil, že na svůj Twitter napsala, že umřel Václav Havel a že sedá do letadla. Na základě toho jsem volal Johnu Giddingsovi, britskému agentovi. Za chvíli se ozval zpátky, že jí poslal esemesku, ať nám zavolá, až v Praze vystoupí z letadla. Takže my jsme si ještě v poledne v den konání akce nebyli jistí, jak zareaguje, proto nebyla uvedena v původním programu.“ Nakonec dopadlo všechno správně: hrála Garáž, hráli Plastici, Tata Bojs, Jasná Páka, Vladimír Mišík, Živé květy, část Monkey Business a dorazili právě i Suzanne Vega a Ivan Král, kteří vystoupili s Davidem Kollerem.
... mejdan až do rána!
Když se den před pohřbem Václava Havla po Praze rozkřiklo, co se chystá, pořadatelům drnčely mobily nonstop, 23. prosince 2011 chtěl být v Lucerně každý. A protože domluvená kapacita prostorů byla z bezpečnostních důvodů omezena na čtyři tisíce návštěvníků, narychlo se na Václavské náměstí stavila projekce, tam pak bylo průběžně kolem deseti tisíc lidí loučících se s Havlem. Spásný nápad dostala Dáša Havlová – požádala Johna Boka, chartistu, občanského aktivistu, který mimo jiné v listopadu 1989 formoval první ochranku Václava Havla, aby se postaral o to, že se do paláce dostanou jen lidé, kteří by tam měli být. „Byl to blázinec a jednou jsem i vyměknul,“ říká dnes John: „To, když se objevila maminka s malýma dětma, mohlo jim být tak osm a deset, že by chtěla, aby to mohly zažít. Vydal jsem příkaz, nechť je pustěj, ale to už jsme měli za sebou úsměvnou příhodu, když mi volala Dáša, že je s manželem Ivanem a panem Špačkem do její Lucerny nechtějí pustit, prostě ji u vchodu nepoznali…“
S tou tryznou-mejdanem to nakonec dopadlo tak, že nic podobného předtím nikdo nezažil. V Lucerně se vzpomínalo až do hodně pozdních hodin, autorovi toho článku John Bok připomněl, že ještě nad ránem jsme si společně připíjeli v nedalekém baru nechvalné pověsti a herec Jiří Macháček zavzpomínal, že od té doby, co je ženatý, se mu nestalo, aby na Štědrý den přišel domů až ráno. Podle svých slov narychlo vlezl do vany, poslušně tatínkoval a hned v okamžiku, kdy byly rozbalené dárky, se odebral do věčných lovišť. Myslím, že podobně dopadla velká část účastníků nejkrásnější pražské tryzny porevoluční doby.
Ukázky ze záznamu koncertu zveřejňujeme se svolením PP production a Knihovny Václava Havla
