Pro všechny, kteří touží pochopit Afghánistán: Historie země, kterou lze těžko dobýt a ještě hůř ovládnout
Pražské Nakladatelství Lidové noviny si pro již druhé vydání DĚJIN AFGHÁNISTÁNU věru nemohlo vybrat vhodnější dobu.
Raketový nástup radikálního hnutí Tálibán vedl v srpnu 2021 k bleskovému zhroucení režimu dosazeného intervenčními vojsky a po dlouhých dvacet let víc než štědře podporovaného. Panický úprk z Kábulu završil faktický debakl NATO a několika dalších nečlenských států (Austrálie, Nový Zéland, Korejská republika…), jež nedokázaly tálibánské vousáče porazit a neslavně odtáhly. Vládní síly se vypařily jak pára nad hrncem a ukázal se krajně nepříjemný fakt, že navzdory všem halasně proklamovaným frázím o svobodě, demokracii a civilizačních hodnotách se v zemi pod Hindúkušem nenašla žádná aspoň trochu významná veličina, jež by tyto hodnoty hodlala bránit.
Neklidná země
Autor čtyřsetstránkových Dějin Afghánistánu, indolog a íránista, emeritní zástupce vedoucího oddělení jižní Asie v Orientálním ústavu ČSAV a bývalý zástupce ředitele Indologického ústavu FF UK Jan Marek, se studiem kultury a dějin Afghánistánu a přilehlých oblastí dlouhodobě zabývá a je v tomto oboru specialistou na slovo vzatým. Po úvodním stručném zeměpisném přehledu a pojednání o pestré etnické skladbě obyvatelstva se zaměřil na vlastní historii této neklidné, a zvláště v posledních desetiletích turbulentními událostmi zmítané země, a to od doby kamenné až po současnost, kterou zachycuje Chronologický přehled významných událostí. Důraz kladl na specifičnost Afghánistánu jakožto země hornaté, chudé, neschůdné a plné starých kmenových společenství, která jí dodávají opar tajemna.
Od bojiště k plotně
Autor věnuje náležitou pozornost rovněž místním obyčejům a kultuře, ale nezapomíná ani na dnes tak populární stravovací zvyklosti a popis ne právě bohaté a rozmanité afghánské kuchyně. Cenný je i přehled československo- a česko-afghánských vztahů. Vždyť jsme zde měli obchodní zájmy už v dobách, kdy v Afghánistánu vládl král Muhammad Záhir Šáh a kdy zdaleka nepatřil k nejnebezpečnějším končinám světa.
Afghánistán vždy stál, co se týče pozornosti ze zahraničí, ve stínu sousedního, mnohem vyspělejšího a bohatšího Íránu či Pákistánu. Do širšího povědomí ciziny se vryl teprve po dubnové revoluci roku 1978, a především po sovětském vpádu v následujícím roce. Pokus budovat v této zaostalé a bigotně muslimské zemi socialismus však skončil stejně neslavně jako úsilí přeměnit ji ve stát západního střihu. Potvrdilo se to, na čem si Britové – a že ti se v kolonizování cizích území vyznali! – vylámali zuby již v devatenáctém století: hrdé Afghánce je krajně nesnadné porazit a podrobit si je, a ještě horší je zkoušet vládnout jim s vnucováním modelů, které jsou zdejší, vesměs konzervativní společnosti naprosto cizí. Markova kniha nám při poznávání svébytností Afghánců bude dobrým průvodcem.
