Šimpanzice Máma, ustrašené krysy a další „nelidští živočichové“. Jak moc jsme si všichni podobní?
V čem se vlastně lidé liší od zvířat? Na tuto otázku hledá odpověď řada myslitelů v bezpočtu knih. Z pohledu etologie dává fundovanou odpověď v zahraničí oceňovaný titul Mámino poslední objetí: Co nám emoce zvířat prozrazují o nás samých.
V publikaci Mámino poslední objetí: Co nám emoce zvířat prozrazují o nás samých (vydal Práh v překladu Kláry Mathé) původem nizozemský, v USA působící zoolog Frans de Waal vychází ze svého mnohaletého výzkumu primátů, jehož výsledky porovnává s jednotlivými teoriemi hledajícími jedinečnost člověka ve smíchu, ve schopnosti trpělivě potlačovat vlastní nutkání nebo ve schopnosti pociťovat znechucení.
Psi vs. byznysmeni
Autor přesvědčivě ukazuje, že se podobné názory zakládaly na neznalosti a předsudcích, protože nejen zmíněné položky, ale dokonce všechny nám známé emoce můžeme pozorovat i u ostatních savců, ovšem v různé míře rozvinutosti a v odlišných použitích. Což se už dnes využívá terapeuticky: naše mozky se ve skutečnosti tak podobají, že k léčbě fobií u lidí využíváme studium strachu v krysí amygdale. Psi vytrénovaní ke klidnému ležení v mozkovém skeneru vykazují aktivitu v nucleu caudatu, když očekávají párek, stejně jako byznysmeni, kterým někdo slíbil peněžní bonus.
Šimpanzi vs. studentští vůdci a Trump
De Waal navíc svoje poznatky aplikuje i na lidskou společnost, a to celkem trefně a bez násilného generalizování. Podotýká například, že coby student patřil ke generaci anarchistů, která nedůvěřovala autoritám ve vedení univerzity. „Sexuální žárlivost jsme vnímali jako přežitek a ambice jakéhokoli směru byly podezřelé,“ vzpomíná. Šimpanzí kolonie, kterou zkoumal, ovšem výrazně vykazovala právě ony tzv. „zpátečnické“ tendence. Jak se s rozporem vyrovnal? Významně pozměnil svůj názor na členy vlastního druhu. I díky studiu šimpanzů pochopil, že také tehdejší studentské hnutí mělo své vůdce, kteří intrikovali a vysmívali se potenciálním protivníkům či spali s dívkami ostatních, i když zároveň pokrytecky kázali rovnostářství a toleranci.
Frans de Waal se dále vyjadřuje k tomu, nakolik se dá působení Donalda Trumpa přirovnat k chování šimpanzího alfa samce. Tato paralela má prý jen omezenou platnost a vhodná je spíše pro jeho cestu k moci než jeho „způsob vedení“. Šimpanz/ice ve vůdčí pozici totiž spíše urovnává spory a snaží se o znovunastolení harmonie, zatímco americký prezident plánovaně rozdmýchal sváry. V nadsázce řečeno tedy mohou být podobná srovnání poškozující – pro zvířata…
Lidi vyděluje třeba červenání
Třísetstránková, fotografickou přílohou vybavená publikace (jež mimochodem vyšla i jako e-kniha a audiokniha) obsahuje jak osobní a až dojemné příběhy, například o mocné a empatické šimpanzí vůdkyni Mámě a jejím umírání, tak obecnější úvahy a polemiky – třeba o tom, jestli někdo dokáže prožívat jisté city, když pro ně nemá verbální pojmenování. Může pomoci překonávat negativní předsudky, které mnozí proti duševním schopnostem zvířat stále mají. I když i Frans de Waal rozdíly mezi námi a „nelidskými živočichy“ připouští: například to, že my lidé se červenáme.
