Komiksy přímo nesnášel, přesto je kreslil. Když výtvarník vstane z mrtvých a vyjde mu monografie
Před Vánoci vyšla jedna z nejzásadnějších obrazových publikací loňského roku: Oldřich Jelínek známý – neznámý. Představuje pozapomenutého výtvarníka, jehož práce znal před rokem 1981 každý. Ilustrace, karikatury, komiksy, reklamy i animovaný film… Až do jeho emigrace byl Jelínka plný veřejný prostor. Pak o něm režim rozhlásil, že zemřel v Mnichově. Jenže Jelínek je naživu i dnes a knihou o sobě dává vědět.
Je to dojemný a zajímavý příběh. Každý, kdo se trochu zajímá o knihy a jejich ilustrování (a nejen o ně) na typické práce Oldřicha Jelínka narazil. Jsou vryté do podvědomí. Navíc dlouhá léta tvořil s Adolfem Bornem v autorské dvojici, ti dva se spolu znali od primy gymnázia a společně doputovali až k absolvování AVU a ještě dál. Skutečně spolu kreslili i jednotlivé obrázky a nikdo není s to určit, kterou část maloval který.
Výtvarně se sice rozešli ještě před emigrací, ale zatímco Adolf Born se postupně stával doslova kanonickým populárním českým výtvarníkem, Oldřich Jelínek byl vyškrtnut, ba přímo mrtev. S Českem sice po revoluci opět navázal spojení, ale do stejné řeky vstoupit nelze. Jelínek si ponechal novou, pracně vybudovanou kariéru v Německu, pro Čechy tvoří jen okrajově. Nová monografie vydavatelství Albatros Oldřich Jelínek známý – neznámý proto možná bude pro leckoho velkým překvapením – zjistí, že autor nejenže je naživu, ale také stále tvoří.
Suma životního díla
Publikace má 360 stran a je rozdělena do oddílů zachycujících pestrou škálu autorovy tvorby. Zahajuje málo známou volnou tvorbou, navazuje knižními ilustracemi, ilustracemi pro periodika, komiksy, kresleným humorem a karikaturami, reklamními ilustracemi a animovanými filmy.
Nás bude zajímat zejména komiksová kapitola a související kreslený humor. Jelínek patřil k autorům Dikobrazu, odkud zná jeho tvorbu každý, kdo s časopisem měl tu čest. Spolu s Bornem do něj přispívali už od roku 1956, kdy jako čerství absolventi hledali uplatnění. V časopisu Jelínek pokračoval i po roce 1968, kdy mu tehdejší šéfredaktor oznámil, že pokud nebude dělat pro Dikobraz, tak nebude dělat pro nikoho. Jelínek, autor mj. protiokupačních kreslených vtipů, musel přijmout.
Komiksy přímo nemá rád
Co se komiksů týče, patří Jelínek mezi průkopníky stejné generace jako Kája Saudek. Ale zatímco Saudek pro komiks dýchal a vnímal jej jako svou životní lásku, pro Jelínka byl pouhou „obživou“. Vše vypovídající je interview Artzóny České televize, kde nadšený moderátor předloží výtisk Čtyřlístku č. 48: Na rozkaz císaře. Jelínek se ošívá, vysvětluje, že obživa a umění je něco jiného, a ještě se stihne rozčílit nad současnou masovostí komiksu a nad tím, jak komiks vytlačuje literaturu. Dovolíme si nesouhlasit. Jsme rádi, že děti čtou texty alespoň v bublinách, a ani k tomu je často nejsme s to přimět.
Jelínkovo komiksové angažmá v knize shrnuje Tomáš Prokůpek, který správně upozorňuje, že Jelínek spolu s Bornem byli předchůdci Káji Saudka v láskyplném parodování amerického komiksu, místními autoritami tolik zostouzeného. O tom vypovídá už pouhý název Mr. Ctirad & Miss. Šárka, který dvojice vytvořila pro Dikobraz, v obdobném duchu se nese i Jelínkův samostatný komiks The Reflector aneb Když srdéčko řekne yes!, který kombinuje Lucernu s westernem, nebo O’Toman & Lesní panna.
Dva seriály pro Čtyřlístek
Pro Čtyřlístek pak Jelínek stihl nakreslit svým typickým, nezaměnitelným stylem dva seriály – Tondu a Lojzu (se scénáři Petry Brikciusové vycházel v letech 1975-78) a pro mladší publikum určené Zelinku a Pralinku (scénář Hana Neborová, 1978-79). Ani jeden sice nepatří mezi ty vedlejší příběhy, které by obzvláště utkvěly (to jeho souputník Adolf Born s Alenou, Vaškem a jejich kouzelnou koloběžkou uspěl více – jenže ten se Čtyřlístkem spolupracoval od č. 5 až do č. 100), ale oba případy dokazují, že Jelínek moc dobře chápe, jak komiksové médium funguje. Jenže výtvarníkovo srdce dlelo jinde, u volné tvorby, nad čímž si komiksový fanoušek může postesknout, ale to je tak vše, co s tím svede.
Albatros vydal skvělou knihu, jež znovu objevuje výtvarníka, který sice emigrace nelituje, ale kdyby se pro ni nerozhodl, stal by se v Česku obdobnou veličinou jako Adolf Born. Po tolika letech se vztahy navazují jen těžko, ale je dobře, že nám publikace dovolí připomenout si Jelínkovo jméno a seznámí nás s tvorbou druhé poloviny jeho života, která je českému publiku v zásadě neznámá.
