Za Radomilem Uhlířem: Mrtvý prd ví, ale tento Sklepák byl kolos
O Radomilu Uhlířovi lze říci jednou větou: byl to kolos. Netoliko robustním vzrůstem, ale i tvůrčím rozmachem a dílem, které za sebou zanechal v divadle, hudbě, výtvarném umění a v literárním odkazu. Žít, aby člověk zůstavil víc než jenom smetí a zmar, je úkol takříkajíc nadživotní. Mrtvý prd ví, a co nestihnul zaživa, po smrti již nedokončí nižádnou bravurou.
Měl jsem při setkání s Radomilem Uhlířem vždycky trochu strach, smíšený s úžasem: jako z obra, jenž zahartusí burácivým hlasem a všichni vůkol něj padnou k zemi, sraženi hromobitím. Svojí originalitou přesahoval všechny meze.
Crowdfundingem podpořená čtyřsetstránková monografie Skrývám se, ale nikdo mě nehledá (pro Volvox Globator ji z pozůstalosti vybrali a reakčně připravili Jiří Valenta, Jaroslav Horecký, Zdeněk Závodný a Michal Hrubý) o životě a díle nepřehlédnutelné individuality umělce – pěvce, baviče, malíře, herce a divadelníka Radomila Uhlíře (10. dubna 1957 – 15. dubna 2019) přináší celistvé vhlédnutí do díla osobnosti, která se značnou měrou podílela na estetickém a stylovém formování období od půli 80. let minulého století až do své smrti na sklonku druhého desetiletí našeho milénia. Knihu tvoří výbor z překvapivě rozsáhlé, pestré, originální pozůstalosti nalezené v bytě zesnulého; najdeme zde i dosud nezveřejněné básně, dopisy a povídky. Vlastní i cizí; o tom ještě bude řeč.
V té knize ožívá znovu
Zatímco v 80. letech minulého století umění ještě žilo zatlačené v undergroundovém ghettu, po pádu komunistického monopolu nastala svobodná volná soutěž (jedna třetiřadá divadelní kritička to nazývá v chvílích lepší mentální kondice „lámání chleba“) a určité mezigenerační splynutí. Kvantitativní omezení (možnost počtu výtisků, představení a výstav) přestala platit. Napadá mě při sledování stavu, kdy nynější marginální autoři a kritici dělí kategorie na před/po 1989, undergound a overgound, staří/mladí, muži/ženy/queer a další pomocná kritéria, že je to jen proto, aby pro svůj zájem znepřehlednili dění a zamlžili spojitosti a motivy, konvergence a následnosti. Zastírají tak svoji neschopnost vypořádat se s mnohostí reality. Ne tak Radomil Uhlíř – dokázal zahrnout, pojmout a obsáhnout v dané chvíli všechno, jak vědí jeho vidáci a posluchači z Divadla Vizita, z Radia Limonádový Joe i z pořadu Na stojáka.
Kniha Uhlířových literárních textů Skrývám se, ale nikdo mě nehledá je výborné čtení. Řeči a proslovy, dopisy, hry a scénáře, poezie, obrazy a příběhy v próze, cestopis z Curychu, reflexe, připomínky hudebních skupin Ženy a Kvartet dr. Konopného, s nimiž Radomil Uhlíř vystupoval, vzpomínky kolegů a ctitelů. Povídky z Turecka jsou zařazeny omylem, jejich skutečným autor jest Petr Pazdera Payne, jak tento sám doložil a vysvětlil v zajímavém textu ve Foru 24 a jak později přiznal i nakladatel na svém webu.
Skutečný odkaz
Uhlířovy příběhy, texty, scénáře jsou praktikovanými teoriemi, akcemi, nižádnými spekulacemi. Vše prožito a ověřeno: anekdoty, komika, vážné úvahy, vnitřní monology, originální popisy, v podstatě bravurní literární práce. Úzkoprsé komenty se někdy pohoršují nad tryskem 90. let. Je to marné a nechápající úsilí. Étos přetrvává. Bylo to vyhnanství z pekel doby zániku komunismu a jeho spláchnnutí do žumpy dějin, kde dohnívá. Všechen stlačený elán mládí i starších se uvolnil jako čirý kvapící proud energie, nápadů a invencí v inspirativním rozsahu. Všechno dobré, co bylo v totalitě potlačováno, si ve svobodě našlo praskliny v hrázích konvencí a rozmetalo je jako povodeň zanesený rybník. Takový osvobodivý pramen tu nebyl celý věk – v přístupu k možnostem uplatnění, vzdělání, kultuře a osobnímu rozvoji; kdo byl ochoten k dobré vůli, kreativní, tím vzmachem inteligentní, nemohl se ztratit.
Je to krásná kniha, doplněná mnoha snímky a reprodukcemi Radomilových obrazů. Skutečný odkaz!
