Polní výzkum ukrajinského sexu i vyprávění o holodomoru. Čtyři knihy o Ukrajině, zemi ve válce
Když mi před třemi dny ukrajinský zedník Jura při opravě vodovodní baterie líčil aktuální situaci ve své vlasti tak, jak ji vidí on, slyšela jsem samozřejmě úplně jinou „pravdu“ než z úst tuzemských politických komentátorů. To ale ještě nebyla válka...
Jura pochopitelně vynechal minské dohody a reflexi reakcí Visegrádu, naopak mluvil o „trojím dělení“ Ukrajiny, o nedávném vzedmutí vlastenectví a návratu ukrajinštiny do veřejného prostoru, o antisemitismu a o východoukrajinské touze po ochraně mátušky Rusi a báťušky Putina. Cpal se u toho ruskými černorybízovými bonbony a nějaké ty „konfety želejnye“ z čokoládovny Krasnyj Okťjabr nám věnoval s tím, že i v Rusku se kromě obrovské literatury, v níž se kvůli dopingu vracet medaile nemusejí, najde cosi dobrého. A mě napadlo: co dobrého se najde v literatuře o současné Ukrajině? Kde člověk nalezne patřičný kontext, aby měl představu, co se děje nejen kolem exponovaného Donbasu, když se ukrajinská díla do češtiny překládají jen velmi zřídka? Zkusme si přečíst ta následující, která máme k dispozici i v českém jazyce:
Polní výzkum ukrajinského sexu
Je tomu už jedenadvacet let, co nakladatelství One Woman Press vydalo v překladu Rity Kindlerové skandalizovaný a i tuzemskými médii hojně recenzovaný román Oksany Zabužko, asi nejznámější současné ukrajinské spisovatelky. Ta v Polním výzkumu ukrajinského sexu (1996) rozehrává milostný příběh, který obnažuje ukrajinskou mentalitu, hlavně v konfrontaci se „západní kulturou“, a zkoumá smysl existence Ukrajiny, Ukrajinců, ukrajinského jazyka i kultury. Knížečka s provokativním názvem vyšla v autorčině vlasti už před čtvrt stoletím a je to čtení náročné, s mnoha časovými rovinami a střídajícími se vypravěči, s esejistickými prvky, občas se vynoří báseň.
Bezejmenná ukrajinská básnířka, toho času pobývající v USA, vzpomíná na bouřlivý vztah s malířem Mykolou – a velmi otevřený popis intimit střídá s autopsychoanalýzou: dětství prožila pod dohledem KGB a jejích odposlechů, tátu jí zničil gulag – pro mnoho Ukrajinců (a jejich terapeutů) bohužel známá smrtící písnička. Příběh o tom, jaké to je, být na konci milénia ženou, a k tomu Ukrajinkou, a navíc ještě umělkyní, přispívá k pochopení ukrajinské nátury i po pětadvaceti letech a otevřel do jisté míry možnost překladů nových ukrajinských knížek do češtiny. Sám totiž byl, jak na webu iLiteratura.cz uvádí recenzentka Věra Nečasová, „prvním překladem díla současné ukrajinské literatury po dvanácti letech“!
Holodomor a genocida z vůle SSSR
Rukopis románu Panta rhei sovětského spisovatele Vasilije Grossmana (1905–1964), v ukrajinském Berdyčivu narozeného Žida, jehož nejvýznamnější díla se v SSSR dlouho nesměla vydávat, byl před vydáním zkonfiskován. Proč? V roce 1963, rok před svou smrtí, Grossman pranýřuje stalinský režim. Jeho protagonista Ivan Grigorjevič se po třiceti letech strávených v sovětských pracovních táborech vrací na známá místa a zjišťuje, že vše plyne a v souladu s Hérakleitovým výrokem (a tím starým hitem Honzy Kalouska) nelze vstoupit do stejné řeky a už nic nebude nikdy stejné. Vsjo těčot, panta rhei.
Ivan potkává Annu, která ve třicátých letech pracovala jako stranická knihovnice na Ukrajině, a ta mu během jedné dlouhé noci vypravuje příběh ukrajinského hladomoru – bez téhle odporné a smutné historické zkušenosti nelze dnešní Ukrajinu pochopit. Z vůle mocného SSSR v letech 1932 a 1933 holodomor, jejž mnozí historici od Raphaela Lemkina po Timothyho Snydera nazývají genocidou, zabil tři až pět milionů Ukrajinců. Anna popisuje vychrtlé dívky a chlapce, hladovějící vesničany lovící kočky a psy, rodiče, kteří snědli své vlastní děti… Otřesné svědectví o stalinském teroru vyšlo v českém překladu Věry Kružíkové v nakladatelství Mladá fronta roku 1999 a najdete ho v každé dobré veřejné knihovně.
Další důkazy stalinských zvěrstev
Publikaci historika Alexandera Goguna Stalinova komanda s podtitulem Ukrajinské partyzánské jednotky v letech 1941–1944 vydalo právě před třemi lety v překladu renomovaného Libora Dvořáka nakladatelství Academia. Jak ve své recenzi napsal kolega Jaroslav Šajtar, „autor zaměřil svou pozornost především na neznámé aspekty guerillové války, v níž její leckdy nechtění účastníci prošli všemi devíti kruhy pekla. Aplikace taktiky spálené země, záměrné provokování okupantů, a tudíž vyvolávání jejich krutých represí proti civilistům, ničení vlastních vesnic provázené rabováním, násilnostmi a sexuálními zvrácenostmi – to vše doprovázelo vedení partyzánské války na Ukrajině. A jak se praví v anotaci knihy, ,...tohle vše nebyly nahodilé excesy masového krveprolití ani spontánní lidová odezva na krutost vládnoucích nacistů, ale zákonité rysy Stalinovy malé vražedné válkyʻ.“
Jak vidíme, obrovská a lidnatá Ukrajina je země stíhaná nebývalými pohromami – ačkoli zde není ani ropa, ani diamanty, „obilnice Evropy“ má pro útočníky jiná lákadla.
Tour de Donbas
Ukrajinský básník, prozaik, esejista, překladatel, muzikant a performer Serhij Žadan (* 1974) se v osmi povídkách své sbírky Big Mac (do češtiny ji přeložili Alexej Sevruk a Miroslav Tomek) zaobírá cestami, ovšem spíš po středo- a západoevropských zemích než po vlasti. Ale třeba v poslední povídce s názvem Autoatlas Ukrajiny zabrousí jeden z nejčtenějších a nejoblíbenějších ukrajinských spisovatelů dneška domů, mezi hornická městečka Donbasu. Jisté punkerství a popisy života bohémských intelektuálů, mnohdy se zahraniční zkušeností, kontrastují se životem obyčejných Ukrajinců v místech, kde došlo k ilegálnímu záboru a z části Ukrajiny, abych citovala kolegu TMBK, se stala Ukradina.
Pamětníci si vybaví, že právě vzpomínaná Žadanova povídka byla roku 2014 součástí oceňované třídílné letní inscenace Autoatlas Ukrajiny z dílny Divadla MeetFactory. Dovolme si při této vzpomínce zadoufat, že Putinovo divadlo, zdaleka ne tak oceňované, brzy skončí.
